Charta 77/29/86

Federálnímu shromáždění ČSSR

 

K použití střelné zbraně v prostoru státních hranic

 

     Dne 18. září 1986 byl na území NSR poblíž čs. státní hranice zastřelen 59letý Johann Dick. Tělo umírajícího přenesli čs. pohraničníci na čs. území ve snaze - jak to formulovala zpráva ČTK - poskytnou zraněnému pomoc. Při převozu do nemocnice, praví se v téže zprávě, Johann Dick svému zranění podlehl. Některé okolnosti tohoto případu zůstávají pro veřejnost dosud nevyjasněné: podle čs. oficiální verze byl Dick zastřelen nešťastnou náhodou, když pohraniční stráž pronásledovala dva mladé Poláky, z nichž jednomu se podařilo uprchnout, kdežto druhého zadrželi. Stanovisko úředních míst NSR však tuto verzi zpochybňuje - prý se oba incidenty udály daleko od sebe.

     K podobným událostem došlo bohužel na hranicích Československa s NSR a Rakouskem vícekrát. Veřejnost je informována jen tehdy,když je přítomen nějakým zjevným způsobem porušeno výsostné území sousedního státu a Rakušané nebo západní Němci protestují. Tak tomu bylo například v případě Františka Faktora, které čs. pohraničníci pronásledovali až na rakouské území, kde Faktor, postřelen, bez pomoci vykrvácel.

     Nám však nejde jen o případy, které vzbuzují pozornost proto, že se z nich stane ostudný mezinárodní incident. Jako občanská iniciativa usilující o dodržování lidských práv člověka nemůžeme mlčet k praxi, kdy se střílí po lidech jen proto, že utíkají. V případě Johana Dicke se čs. vláda omluvila. Životy našich občanů, jakož i občanů NDR nebo Polska, kteří se pokoušejí uprchnout přes hranici, jsou stejně cenné jako životy občanů sousedních států. Kdyby příslušníci pohraniční stráže zastřelili například ještě na našem území jednoho z těch dvou mladých Poláků, komu by se čs. úřady omluvily?

     Upozorňujeme proto zákonodárný sbor ČSSR, že chyb je už v ustanovení zákona, který toto prakticky nekontrolovatelné střílení po lidech v hraničním pásmu umožňuje. V zákoně o SNB č. 40/74 Sb. se totiž v ş 34 "O použití zbraně" v odstavci prvním, písmeno g praví: Příslušník Sboru národní bezpečnosti je oprávněn použít zbraně..."proti osobě, která v bezprostředním prostoru státních hranic po opětovné výzvě nezastaví, snaží se uniknout a nemůže být jiným způsobem zadržena." Toto oprávnění se vztahuje ve smyslu ş 51 téhož zákona i na Pohraniční stráž.

     Zamyslete se, prosím, nad tímto ustanovením a porovnejte ho s mezinárodními zvyklostmi. Všude, kde není na hranicích poloválečný stav, smí policista nebo celník použít střelné zbraně jen tehdy, když je sám ohrožován. Kdežto strážce čs. hranic je povinen střílet po každém, kdo se před ním dá do běhu - třebas jen proto, že propadl panice. Jak může při takové střelbě samopalem dodržovat ustanovení "dbát nutné opatrnosti, aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž služební zákrok směřuje"?

     Ustanovení ş 34, odst. 1., písmeno G zákona o SNB je však nejen v rozporu s prostým požadavkem lidskosti a evropskými zvyklostmi, ale i s ustanoveními Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zejména článku 6, odstavec L o právu na život, a článku 12, odst. 2. o právu každého opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

     Proti komu jsou samopaly pohraničníků v posledních letech nejčastěji použity? Proti špiónům? Profesionální zpravodajci jezdí dnes přes hranice s řádnými pasy a nepotřebují se plížit houštinami jako ve filmech pro pamětníky. Obětmi těchto incidentů jsou v naprosté většině lidé, kteří si přejí buď opustit republiku nebo jen "podívat se do světa" a je jim v tom dosavadními předpisy a praxí bráněno.

     Proto nestačí jen novelizovat zákon č. 40/74 o SNB a zrušit ustanovení ş 34 odst. 1, písmeno g o použití zbraně v hraničním pásmu. zásadní změna musí nastat i v celkovém uplatňování článku 12 již zmíněného Mezinárodního paktu, jenž stanoví právo každého občana opustit zemi, v níž žije, a zase se do ní vrátit. Charta 77 v minulých letech i letos nejednou konkrétně upozornila na nezbytnost uvést čs. zákony, přepisy a praxi do souladu s tímto požadavkem. Proč nejsou obdobné krvavé incidenty například na hranici rakousko-maďarské? Jednoduše proto, že maďarské zákonodárství a praxe lépe respektují přirozenou touhu lidí cestovat, případně zkusit své štěstí jinde. Změní-li se čs. zákonodárství a předpisy o cestování v žádoucím směru - k čemuž nás ostatně zavazuje nejen citovaný Pakt, ale i podpis pod helsinskou úmluvou - prudce se sníží počet pokusů o ilegální přechod hranic. Lidé budou cestovat a opět se vracet.

     Navrhujeme proto, aby Federální shromáždění ČSSR urychleně novelizovalo zákon č. 40/74. Novelizace by měla změnit ustanovení podle ş 34, odstavce 1, písmene g v duchu lidskosti a evropských zvyklostí - případně toto ustanovení zcela vypustit.

     Zároveň by se měly změnit výcvik i výchova příslušníků pohraniční stráže tak, aby pohraničníci nadále neohrožovali životy lidí a respektovali výsostné území sousedů. Možná by tato změna přispěla i ke snížení počtu dezercí příslušníků PS.

     Konečně znovu při této příležitosti připomínáme potřebu novelizovat zákony a předpisy o cestování do ciziny v duchu mezinárodních paktů a helsinské úmluvy.

     Třiačtyřicet let po válce by už měly být naše hranice na všech světových stranách hranicemi dobrého sousedství a spolupráce. Jsme přesvědčeni, že přijetí našich návrhů by se setkalo nejen se spontánním souhlasem čs. veřejnosti, ale i s dobrou odezvou v celé Evropě.

 

Praze 17. října 1986

 

Martin Palouš Anna Šabatová Jan Štern

mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77