Obsah Přílohy NN 19/1992
Placák Petr: Bůh střež pana prezidenta
Kostlán František: Skleníkový efekt
Kostlán
Antonín: Humanisté 92: Spřízněni volbou
Kostlán
František: Havel na Hrad
Hromádková Alena: Bylo dobře to vidět a slyšet
Mesicki Jiří: Zveřejnění bylo nutné
Pecka Karel: Projev na valné hromadě Obce
spisovatelů
Anthropoid
II : Pane Cibulko...
Heller Viktor: Jak jsem se stal agentem StB?
Kutscherauer
Arnošt: Registry svazků
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Placák Petr ¦
¦Název:
Bůh střež pana prezidenta ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/019 Str.:
001 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok:
1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
Před časem se
Václav Havel ve svém nedělním příhovoru z Lán
vyjádřil ke
zveřejnění tajných seznamů
StB v Necenzurovaných
novinách. K
celému jistě ne
jednoduchému problému přistoupil
prezident
způsobem neobyčejně povrchním a nabízí
se otázka, proč
V.
Havel neustále cítí potřebu vyjadřovat
se k věcem, do kterých
zřejmě
není z výše svého trůnu schopen nahlédnout. Osobně jsem
byl
zprvu také proti plošnému zveřejnění seznamů StB. Postupem
času
jsem se však dobral k tomu, že nejlepší pro nás všechny a
nejhorší
pro StB by bylo zveřejnit úplně všechno, a to z mnoha
důvodů.
V. Havel
řekl, že registr svazků je jedno z nejúspěšnějších děl
StB, že
ho StB léta letoucí budovala s tím, že
může přijít doba,
kdy
to pomůže destabilizovat situaci. "Pánové z Necenzurovaných
novin
skáčou přesně tak, jak to estebáci chtějí a dělají práci za
ně," řekl Václav
Havel a myslím, že bych mohl pana prezidenta
poctít podobným
komplimentem - např.
v souvislosti s
jeho
všeobecně známou
ŢshovívavostíŢ k nomenklaturám KSČ. Nevím,
jestli
je V. Havel skutečně tak naivní, že to, co říká, myslí
vážně
nebo jestli to jen říká z nějakých mně neznámých důvodů.
Seznamy
sice zavířily ve společnosti, ale nic nedestabilizovaly -
také
díky lustračnímu zákonu. Život jde dál
svou cestou, bude to
však už
cesta vyšší kvality. Tisíce lidí
byly totiž tímto aktem
(zveřejněním seznamů) definitivně vyvázány
z intrik tajných
služeb, ne jenom
těch minulých. Stali se z nich
plnohodnotní
občané
odpovědní jen sami sobě a svému rozhodování. Právě proto
považuji
tento akt za vysoce morální čin,
který nakonec ocení i
sami
postižení, kteří by třeba nikdy k podobnému osvobozujícímu
kroku
nenašli odvahu. Navíc je zcela
evidentní, že naopak dalším
utajováním
těchto choulostivých materiálů
bychom se vystavovali
permanentnímu nebezpečí
nejrůznějších opět a
opět se
objevujívších skandálů
a StB by nás tak mohla strašit ještě
dlouhá
léta.
Václav
Havel se zařekl, že si - narozdíl od
jiných - v seznamech
číst
nebude a nebude. Já si v seznamech také
po večerech nečítám
a
nezajímá mě, kdo je tam zapsaný (pokud není veřejně činný), ale
věru
nemám jako V. Havel potřebu vytrubovat to do světa, abych
snad ukázal svou
převahu nad jakýmsi
plebsem, který si pomocí
těchto seznamů
léčí své mindráky
nebo ospravedlňuje svou
kolaboraci
s minulým režimem. Narozdíl od Václava
Havla si totiž
nemyslím, že lidé
jsou nechápavá a zlá lůza, kterou je nutno
chránit před
věděním, jak to
po 40 let činili osvícení
komunističtí
vládci. Celá věc je pak podle Havla přiměřená míra
prodeje těchto
seznamů a mluví
o veřejných záchodcích
na
Václavském
náměstí. To je opravdu ubohé a
mohu k tomu dodat jen
toto -
každý k obrazu svému.
Hledání pravdy
a vytváření nové
mravnosti není po 40 letech
totality zrovna jednoduchou záležitostí a ten,
kdo si osobuje
právo na
ten jediný, správný
nadhled, je jen
pouhý ješita
neschopný
odhlédnout od svého já. To, co dnes
provozuje Václav
Havel, aby se
dalo nazvat utvrzováním
sama sebe - za vydatné
pomoci
armády pochlebníků - ve vlastní dokonalosti.
Petr
Placák
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Kostlán František ¦
¦Název:
Skleníkový efekt ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/019 Str.:
002 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum
události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
František
Kostlán
Prezident Václav Havel v Hovorech z Lán nedávno prohlásil, že
seznamy
spolupracovníků StB vydané Necenzurovanými novinami, jsou
neověřené
a je sporné, do jaké míry má někdo
právo je otiskovat.
Na závěr
vyslovil názor, že
pánové z Necenzurovaných novin
vydáním
seznamů dělají dobrou práci pro StB.
Myšlenkově poněkud
zmatené, emocionální prohlášení pana
prezidenta
je založeno na teorii "tlusté čáry" za minulostí. Adam
Michnik
nedávno prohlásil o tomtéž, že je posmrtné vítězství KGB.
Levicoví
intelektuálové se navzájem
utvrzují v domnění, že lze
přejít od totalitního režimu k demokratickému,
aniž bychom se
vypořádali s minulostí. Jenže bez tohoto ohlížení a zpětných
zrcátek
do nás může kdokoli zezadu vrazit, přejet, převálcovat.
Václav Havel nedávno prohlásil v rozhovoru pro jeden italský
list, že
se nejvíce obává
té sorty komunistů,
která svou
politickou
moc převádí na moc ekonomickou, jež vstupuje do IPF,
akciových společností apod., s kapitálem
"neznámého původu". V
podstatě vyslovil
skutečnost, na kterou
Necenzurované noviny
upozorňují
už téměř rok. Neuvědomuje si však přitom, že přeměně
politické
moci
komunistů na moc
ekonomickou napomáhá nejvíce
fakt, že
levicoví intelektuálové (v
čele s Václavem Havlem)
odmítají
seriózně se vypořádat s nedávnou minulostí, ukázat lidem
skutečnou
zrůdnost komunistického režimu a v celé šiři zločinnost
jeho
protagonistů. Důsledkem, vůči občanům nezodpovědné filozofie
"tlusté čáry" za minulostí mylně a
předpokládanému "pokroku a
rozkvětu", je i
rozpad Československa, nebo jeho
zachování s
kryptokomunisty u moci.
Bezbřehé řádění
komunisticko-nacionalistických sil
na Slovensku umožnilo
nepotrestání komunistických vůdců jak za
vinu kriminální (tzv.
vládní kriminalita), tak za vinu
politickou. Bolševici typu
Mečiara prostě dělají, co uznají za vhodné, protože se nemusí
obávat spravedlivého trestu za jejich
činnost v minulosti a
následně
i za svoji činnost dnešní.
Největší potíž
nastupující demokracie v
bývalých sovětských
koloniích
spočívá v tom, jakým způsobem se demokraticky vypořádat
s těmi,
kteří jsou zodpovědní za zločiny v
minulosti a s jejich
ideologií. V Bulharsku
to řeší tak, že ke každému
důležitému
zákonu přiřazují
debolševizační prvek. Například
k zákonu o
bankách a
finančnictví je přidaný
paragraf, který zakazuje
bývalým
prominentům komunistického režimu
a příslušníkům Státní
bezpečnosti Bulharska
vykonávat funkce v
této sféře.
Představitelům komunistického režimu v Bulharsku
nebyla do
důchodu započítána léta "odpracovaná" ve
funkcích, a podobně.
Připravují
zákon o státních zaměstnancích, se stejným postihem.
Prakticky
během šesti měsíců od nástupu Svazu
demokratických sil
(zároveň s
dalšími antikomunisty parlamentní
většina), se z
Bulharska
stává země, která je, oproti Československu, na cestě
ke
skutečné demokracii.
K
vyrovnání se s minulostí patří, vedle
prosazování dekomunizace
parlamentní cestou,
i zveřejňování dokumentů
a svědectví o
podstatě
totalitního režimu, o jeho protilidském, protihumánním a
teroristickém jednání
vůči občanům vlastní
země. Seznamy
spolupracovníků
StB k těmto dokumentům patří. Hodně teď
slyším a
čtu názory,
že je nespravedlivé zveřejnit oběti
Státní
bezpečnosti
(spolupracovníky), že někteří z nich
přes písemný či
ústní slib
nespolupracovali, někteří
byli vydíráni a násilím
donuceni
ke spolupráci, a je mezi nimi spousta statečných lidí,
kteří
neváhali postavit se komunistickému
režimu, atd. S těmito
názory
souhlasím. Autoři těchto výroků si ovšem už neuvědomují,
že
právě v tom je ta hrůznost příkazce a vykonavatele totalitních
praktik.
My jsme se nikdy nestavěli do pozice "spravedlivého":
Sami
jsme mnohokrát napsali a prohlásili (a
budeme tak činit i v
budoucnu), že nechceme
ani nemůžeme nikoho soudit z morálního
hlediska.
Pojďme o těchto věcech diskutovat na veřejnosti a touto
diskusí
objasnit vše potřebné. Strkat
hlavu do písku a verbálně
napadat
kohokoli s jinými názory je krátkozraké a věci samotné to
nepomůže. Na
argument, že za
každým spolupracovníkem StB se
ukrývá lidský osud, mohu jen přitakat.
Ale je tu zase druhá
stránka
věci. Za udávání drtivé většiny spolupracovníků StB se
skrývají
také různé osudy. Osudy lidí
popravených, zavražděných,
mučených, zavřených do kriminálu, vyhozených ze
zaměstnání, ze
školy
či jinak postižených. V Německu, Bulharsku či Rusku se o
těchto
věcech otevřeně hovoří. V německé televizi i tisku jsou
naprosto běžné
diskuse, kterých se
zúčastňují i samotní
spolupracovníci Stasi.
Čtenář, divák, posluchač
si tak může
svobodně
vytvořit svůj názor, protože je
informován. U nás si na
svobodu zatím jen
hrajeme, a domníváme se, že vnitřní svobodě
jednotlivce lze
napomoci zamlčováním a
popíráním vlastní
minulosti.
Václav Havel
ve spojitosti s prohlášením k seznamům
řekl, že ví,
že jej
debolševizátoři napadnou z
napomáhání komunistům a
estébákům. Názory
na tento prognosticko-věštecký výrok jsou,
právě
tak jako názory na spoustu jiných
věcí, různé. Proto mohu
napsat
pouze to, co se DOMNÍVÁM já.
V
prohlášení Charty 77, které Václav Havel sepsal, se hovoří o
dialogu
s totalitní mocí. Žili jsme v domnění, že jde o trik,
jenž má
za účel přežití opoziční organizace.
Dnes se ukazuje, že
ona
pověstná růžová špička disentu o tento dialog s představiteli
komunistického
režimu skutečně usilovala o to se všemi
důsledky,
jež k
dohodě se zločinci
patří: promlčení zločinů,
neuznání
protikomunistického
odboje, dohoda o nerevanši, zachování alespoň
některých funkcí
a pomoc při
převádění politické moci v moc
ekonomickou. Havel
dávkuje vnější projevy
této smířlivosti
opatrně.
O paragrafu 260 trestního zákona, v němž byl po právu
postaven
komunismus na roveň fašismu, se vyslovil s podivením.
Řekl, že
už tam bylo jedno ideologické
slovo - fašismus, a
přidalo
se další - komunismus. Slova s
ideologickým významem prý
do
zákona nepatří. S tím lze jistě
souhlasit, je ovšem škoda, že
se pan
prezident takto vyjádřil až s přidáním slova - komunismus.
Fašismus jako
slovo s ideologickou náplní zřejmě v
zákonu
nevadilo.
Podle vlastního vyjádření Václav Havel
prý neví, co je
to
komunismus - ve škole mu říkali, že to bude ráj na zemi. Tímto
způsobem asi
zdůvodňuje, proč si
neztotožňuje komunismus s
fašismem (nacismem). Hitler ovšem Němcům také
sliboval ráj na
zemi a
žádný soudní člověk nemůže pominout hrůzy, které "budování
tohoto
ráje" provázely. Právě tak nelze nevidět zvěrstva, která s
sebou přinesl
režim minimálně stejně
zrůdný jako nacismus -
komunismus.
Nechuť poučit se z historie a obracet
se nazpět, aby
chyby, které
umožnily nástup totalitních režimů, nebyly
zopakovány,
se u Havla projevuje i tímto podivným výrokem o ş 260
tr.
zákona.
Pan prezident
jmenoval do funkce
předsedy federální vlády,
bezpáteřního
převlékače kabátů Mariána Čalfu, vyslovil se proti
zákazu
KSČ a prohlášení StB za zločineckou organizaci. Nelíbil se
mu tzv.
lustrační zákon. Jaké jsou skutečné
důvody? Proč byl pan
prezident
zhnusen, když někteří spolupracovníci StB museli odejít
z
vlády? Kam a kým byli tito lidé po vynuceném odchodu umístěni?
Jak už
bylo řečeno, Havel
se vyjádřil, že
pánové z
Necenzurovaných novin dělají dobrou práci pro
StB. Co je však
lepší práce pro
(podle mého názoru dosud fungující) StB, než
běžné vydávání
zbrojních pasů pro
příslušníky StB, jejich
udržování ve funkcích
na ministerstvech vnitra, v
bezpečnostní
službě (FBIS) a
vůbec ve státní správě? Vždyť je
to vlastně
udržování
represivní organizace - Státní
bezpečnosti v mobilním,
pohotovostním
stavu. Proč Havel s tímto souhlasí a mlčí k tomu?
Pana prezidenta Václava Havla jsem skutečně obdivoval - jako
člověka. Nevadilo mi, a nevadí, že má na některé zásadní věci
jiný
názor nežli já. Měl jsem jej rád
především proto, že mluvil
o
životě v pravdě a lásce, představoval
pro mne morální a mravní
autoritu.
Nesouhlasil jsem s ním, když plošně kritizoval konzumní
společnost
a některé prvky kapitalismu, jelikož však vím, že v
normální společnosti
je naprosto přirozené,
když na stejné
záležitosti
existují rozdílné názory, tak jsem mu to samozřejmě
nezazlíval. Dnes Havel
ve svých posledních
projevech podpořil
cíle ODS,
které naprosto jednoznačně vedou k oné, jím kritizované
konzumní společnosti
a ke kapitalismu. (Používám zde
slovo
kapitalismus
jako velmi zjednodušený výraz pro tržní hospodářství
s
demokratickým systémem a svobodou jednotlivce). Muž, jenž ještě
nedávno hovořil
o životě v
pravdě a lásce,
známý svým
nekompromisním postojem
v prosazování morálních
a etických
hodnot, je
najednou ochoten slevit.
Částečně tyto hodnoty
deformovat.
Je to možná opožděným poznáním, že v dnešní situaci
je to jediná
cesta k demokracii, ale zároveň souhlas Václava
Havla s
tím, že Václav Havel je tou jedinou veličinou, osobností,
která nás může
dovést k demokracii. Nepopírám hodnoty, které
Havel představuje
(i když nevím,
co si pod těmito hodnotami
představuje každý,
kdo o nich hovoří ve
sdělovacích
prostředcích), musím se
ovšem zároveň zeptat na dvě věci.
Je
politik,
který "na poslední chvíli
prohlédne" a změní svůj názor
na
cestu k dosažení demokracie (zároveň s pádem Občanského hnutí)
skutečně
tou autoritou, jež je schopná nás dovést k demokracii?
Jakým
způsobem by Václav Havel reagoval, kdyby ve volbách v České
republice
vyhrála ČSSD, LSU nebo Levý blok? Přijal by zachování
prezidentského úřadu
a moci s
tím spojené jako jediná možná
entita,
která nás může dovést ke světlým
zítřkům i od těchto či
jiných
stran, s jejichž programem, právě tak jako s programem ODS
nesouhlasí (nesouhlasil)? Uvědomuje si pan
prezident, do jaké
míry je
on sám zodpovědný za přetrvávající
morální a mravní bídu
u nás?
Pan prezident
odmítá vnímat, poslouchat
věci nepříjemné či
odporující
jeho filozofii. Obklopil se proto lidmi, kteří mu to
nejen zajišťují,
ale zpětnou vazbou
jej i utvrzují o jeho
neomylnosti.
Spoléhá se na svou subjektivitu jako a spojení se
subjektivitou světa
(projev na ekonomickém
fóru v Davosu) a
zapomíná, že
vlastní subjektivita se
utváří z různosti
a
různorodosti přijímaných
impulsů. Tento fakt
ve spojení s
"filozofií" odpuštění bez předchozího vyrovnání se
s minulostí
vytváří
jak v okolí pana prezidenta, tak nad celou společností
jakýsi
skleníkový efekt. Z tohoto skleníku lze
dohlédnout cíle -
demokracie a svobody,
ale jeho dosažení můžeme docílit jenom
rozbitím poslední překážky - skleněných stěn.
Nemyslím si, že
Václav Havel
nějak přímo napomáhá
komunistům a estébákům,
umožňuje však
v tomto skleníku
zachování živné půdy pro tu
ideologii a
její vykonavatele, o
nichž se domníval, že bez
jakéhokoli
přičinění demokratů kamsi zmizí, vypaří se.
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Kostlán Antonín ¦
¦Název:
Humanisté 92: Spřízněni volbou ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/019 Str.:
003 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum
události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
Ve stejné době, kdy se prezident
Havel doprošoval slovenského
zbojníka,
který vyšel v souladu s přáním mlčící většiny vítězně
ze
svobodných voleb, aby u něho vykonal audienci,
napadl ve svém
pravidelném nedělním
pořadu Hovory z
Lán redaktory
Necenzurovaných
novin. Výroky, které na jejich adresu pronesl, se
pohybovaly na hranici
žalovatelnosti a v
demokratické zemi by
měly pravděpodobně za následek jeho nucený
odchod z veřejného
života. Když
o několik dnů
později vyšlo nové číslo tohoto
periodika, sledoval jsem na Národní třídě skupinu
humanisticky
založených
středoškoláků, kteří se odhodlávali k útoku na jednoho
z
pouličních prodavačů. "Vezmeme mu celej
balík a naházíme ho do
Vltavy",
řekl jeden z nich a možná si ani
neuvědomil, že vlastně
cituje jiného, dnes již rovněž oficiálního
reprezentanta naší
politické
scény. Druhému se takový postup zdál málo razantní. Byl
zastáncem efektivnější varianty a aby
ji prosadil, neváhal se
zaštítit
zhlediska ideálů humanitních
nejvyšší současnou žijící
autoritou:
"Havel
přece řek, že jim máme rozmlátit držku".
Nic
takového samozřejmě Václav Havel
neřekl a velice pochybuji,
že bychom
kdy měli příležitost něco podobného z
jeho úst slyšet.
Vždyť
je to humanista, či ještě spíše: ideolog humanismu. Někdy
se
přímo zdá, jako by byl v zajetí jakési všeobjímající lásky,
která
už zvítězila nad lží a nenávistí.
Jak jinak vysvětlit, že
může
být současně přesvědčeným
stoupencem americké demokracie a
svobodného trhu,
ale zároveň se
dokáže ztotožnit s
nomenklaturními kádry
režimu, který po
léta marně vyzýval k
dialogu,
a nalezne společnou řeč i se slovenskými nacionalisty?
Snaží
se prostě dojít konsensu s každým a za každou cenu. Snad
právě proto
mu připadla nakonec
role integrujícího prvku
rozpadajícího
se státu ...
Faktem ovšem zůstává, že jestliže někoho
do své říše bezbřehé
tolerance nezahrne,
dává tak vědomě
či nevědomě svým četným
stoupencům signál
k zahájení ostrakizace. V posledních dnech
můžeme
sledovat jejich vzrůstající aktivitu a jako téměř jisté se
jeví, že tentokrát již nezůstane u pouhého
sepisování petic.
Třetího
června nebyl Havel znovuzvolen prezidentem. Tato událost,
která
by ve fungujících demokraciích byla považována za vcelku
banální
záležitost (kterému z tamních
politiků se poštěstí, aby
se
udržel ve funkci po dvě či dokonce tři volební období?) měla
vzápětí
za následek lynčování
republikánského poslance Sládka a
útoky
na sociálně demokratické a slovenské
poslance. Ani jedné z
postižených stran nedržím palce. To mi však
nezabrání, abych
neviděl, že
se zfanatizovaný dav
před budovou Federálního
shromáždění vrací
- v polistopadovém
Československu zatím
nejsilněji -
ke zhoubné chorobě
střední Evropy, která už v
minulosti
zachvátila svět. Ano, tohle je fašismus.
A zdá
se, že recidiva není jen dílem ulice. Radio Svobodná Evropa
vysílalo tři dny
po nezdařené Havlově volbě v rubrice Hlasy a
ohlasy
komentář Michala Pavlaty, nad kterým
prostě zůstává rozum
stát.
Autor vylíčil Václava Havla jako osobu,
která se sice musí
ucházet o
potvrzení ve své
vysoké funkci poněkud trapnou a
ponižující procedurou v parlamentu, jejíž
(lenní?) nároky jsou
však nezpochybnitelné. Samotný fakt nezvolení
komentoval
rozhořčeným výrokem
do vlastních řad:
"Co si to
vlastně
dovolujeme?" A vzápětí
- ještě než Václava Havla přirovnal k
Nezvalovu
podivuhodnému kouzelníkovi -
konstatoval: "Nejde totiž
o
volbu, ale o žádost, aby to pan Havel s námi ještě zkusil."
Z
těchto slov se zdá, že bez pomoci
Václava Havla by byl český i
slovenský národ na
věky zatracen. Chtě nechtě si při poslechu
takovéto
nehoráznosti musí člověk vybavit slova Adolfa Hitlera,
která
řekl v roce 1944 poté, kdy se část jeho generálního štábu
pokusila
neúspěšně na něj spáchat atentát: "Začínám pochybovat,
zda
je německý národ vůbec hoden mých velkých ideálů." Oba dva
tito státníci
se vyznačují téměř
nezřízenou popularitou v
širokých
vrstvách v době, která je příliš v pohybu a není zřejmé,
kam
vlastně bude směřovat. Oba totiž kolem sebe vyzařují notnou
dávku
přitažlivé iracionality a působí u svých ctitelů hodně na
jiné
než vědomé úrovni. Vždyť kolikrát se Václav Havel zaklínal
jakýmsi blíže
neurčitelným tušením čehosi
či ohlašoval konec
vlády
rozumu ve prospěch subjektivity silných osobností! To je
přesně
ono podhoubí, z něhož se rodí mnoho
průměrných nadčlověků
a snaží
se přiblížit svému vůdci ...
I
když existence těchto styčných bodů je znepokojující, pevně
doufám,
že mezi oběma těmito politiky existují
zásadní rozdíly a
že
budeme mít ještě možnost se o tom v budoucnosti přesvědčit.
Antonín
Kostlán
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Hromádková Alena ¦
¦Název:
Bylo dobře to vidět a slyšet ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/019 Str.:
004 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum
události: 03.07.1992 Rok: 1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
Škoda, že více občanů nevyužilo onen horký
pátek 3. července,
možnosti pozorovat
z galerie Federálního
shromáždění volbu
prezidenta. Tím
spíše, že brzy
bude třeba uvažovat o novém
využití
této podivné budovy, jež je dokonalým
naplněním anekdoty
charakterizující
ji jako "cosi mezi divadlem a muzeem".
Taktéž
mělo více lidí přijít sdílet své pocity - pak by M. Sládek
nemohl
na nevelký dav pokřikovat své urážlivé provokace (ale zase
by
nedostal oněch několik štulců, které mu jistě pomohou v dalším
politickém
vývoji). Musíme být vděčni za každou smyslem a významy
obtěžkanou
situaci, jež umožňuje dozvědět se, kdo je
kdo a jak
reaguje ve
chvílích vpravdě historických. Bylo dobré vidět
obličeje zarytých
slovenských národovců, kteří
přes všechno
neopouštěli zasedací síň triumfalisticky. S
výjimkou komunistů
obou národností (a jejich souputniků)
vypadali poslanci vážně,
soustředěně
a mnozí zarmouceně. Až na výše uvedeného M. Sládka,
který
proběhl, ba protančil v sebeobdivné
extázi celou halu až k
východu, kde
ho zahoustlá atmosféra
lidového hněvu poněkud
zarazila, ale
od obvyklého stereotypu
urážek všeho a všech
neodradila, působili
novináři, poslanci, ostraha, návštěvníci
jaksi
udiveně a smutně.
Nicméně
cosi pozitivního se v tu chvíli začalo rodit a myslím, že
přínos
této zkušenosti lze shrnout
následovně. Zaprvé: stalo se
nám i světu
definitivně, že na české straně nejde o rozchod,
který by
byl motivován nacionalisticky, ale politicky.
Realistický kalkul
větší části českého
voličstva byl a je
přiměřeně přeložen do
činů politické reprezentace,
což nabírá
podobu
úporného zápolení mezi pravicí a staronovou levicí. Tomu
není
těžké rozumět, tohle ve světě dobře chápou.
Zadruhé:
všechny druhy levice a tzv. pravice M. Sládka se ukázaly
být identické co do cílů i některých metod. Od legalisticky a
procedurálně
vytříbených obezliček poslanců Mečla a
Masopusta až
po Sládkovo
otevřené otravování a
destruktívnost jen pro
otravování
a destrukci jakožto hodnoty samy o sobě, žádný velký
rozdíl.
O něco pozdější nedělní fantazírování
prof. Horáka (soc.
demokracie), jež
bylo předvedeno v
pořadu Co týden dal, jen
doplnilo
páteční produkci hodné politiky předválečné Kominterny a
jejích
dnešních dědiců.
Zatřetí:
je správné znova a znova se přesvědčovat o tom, jak málo
víme o
Slovensku, o prostých lidech stejně
tak jako o politické
reprezentaci
a hlavně o stavu katolické církve, jež
není schopna
se
zorientovat a poskytnout lidem
přiměřeně moderní alternativu.
V této
souvislosti nelze než znova ocenit úsilí p. Langoše (který
přišel se podívat
co host také) a doufat, že
uspěje v dalším
životě
a práci. On i jemu podobní vrací se domů a hůhví, co ho
čeká
spolu s dalšími demokraty, kteří předstihli cítění a myšlení
svých
spoluobčanů.
Začtvrté:
je velice bolestné a politováníhodné
sledovat chování,
resp. kritiku
vůči V. Havlovi,
jak ji prezentují slovenští
poslanci a novináři.
Ale není čemu se divit, vždyť diskrétní
odstřel
nasadili i jeho vlastní OH či post -OH přátelé - např. Z.
Jičínský,
který si zvlášť pospíšil a na stránkách Rudého práva
začal
jako první, následován tamtéž H. Chromým a J. Urbanem na
vlnách
Svobodné Evropy. I to je velmi
přínosné, protože to nutí
V.
Havla korigovat svůj sklon k politickému surrealismu a dále
dozrávat lidsky
a politicky způsobem,
který je nepochybně
bolestný,
ale nutný a bohulibý.
Zapáté: naděje na
úspěch způsobila, že komunisté začali opět
dělat chyby. Jejich nejnovější argument, že pravice
si přeje
rozdělení
jen proto, aby zakryla pomýlenost
politiky hospodářské
transformace
a mohla si umýt ruce s odkazem na potíže způsobené
vývojem
na Slovensku, nejenže nikoho
nepřesvědčil, ale jen a jen
přilil
oleje do ohně myšlení českého daňového poplatníka, který
začíná
mít primitivní demagogie definitivně dost.
V této
souvislosti je třeba podotknout, že jediným neuralgickým
bodem Klausovy
reformy je právě
vztah k nomenklaturním
komunistům,
resp. k jejich nakradeným miliónům. Kdyby se totiž
ostře
vyjelo po jejich záhadně získaných movitostech, okamžitě by
je převedli do
zahraničí (pokud ovšem tak po vzoru sovětských
soudruhů
už dávno neučinili), a to by znamenalo značnou ztrátu
hospodářské dynamiky.
Příliš velký nedostatek
počátečního
kapitálu by vedl
ke stagnaci a rozkladu společenského života,
který by
jistě ráda řešila
např. armáda a jí
spřátelené a
příbuzné
složky, neboť chybí-li síla pro hospodářský rozvoj na
straně
občanů, rádi si zabrigádničí
vojáci, obvykle způsobem, o
který v
českých zemích nikdo nikdy nestál.
Čili jistý appeasment, o kterém V. Klaus jako politik příliš
otevřeně hovořit nemůže, vede k tomu, že stále ještě
platíme
jakési
výpalné v podobě umožnění přístupu komunistů k privatizaci
a
podnikání v naději, že se tak podaří omezit či neutralizovat
jejich
destruktivnost. Někteří optimisté dokonce doufají, že svůj
parasitismus
přetvoří v produktivnost a že dokáží rezignovat na
princip
absolutní moci. Z hlediska jednotlivců nejde samozřejmě o
ideální
řešení, ale z hlediska
makrosociologického a mezinárodně
politického jinak
zatím nelze a
také to tak je v zahraničí
chápáno.
Opravdu
bylo dobré být při tom - poprve zaznělo: "Slováci domů" a
"hanba komunistům". Protože v těchto
dnech přichází na adresu
pražských
demokratů mnoho dopisů ze Slovenska, dovolím si citovat
následující slova křesťana a zastánce samostatnosti:
"Chceme s
Českým státem
spolupracovat po vzoru
BENELUXU - či po vzoru
Rakouska-Uherska. Jsme
za Slovensko samostatné, ale ne za
Slovensko rudé či
růžové. Vždyť už náš otec Hlinka bojoval za
Slovensko
křesťanské, za Slovensko bílé, t.j. proti bolševikům,
komunistům,
socialistům a sociálním demokratům ..."
Nezbývá,
než výše uvedená slova
respektovat. Můžeme si myslet o
nich k
obrazu svému cokoli
- v každém případě však
jedno:
slovenští občané
procházejí sérii otřesů
a těžkých
existenciálních krizí.
Namáhavě se vyrovnávají
s minulostí,
někteří tím rostou, jiní se točí v kruhu. Nechovají k