Federálnímu shromáždění Československé Socialistické republiky

Dne 31.1.1977 bylo nám na Generální prokuratuře, jakožto mluvčím petiční pospolitosti občanů - signatářů "Prohlášení Charty 77" z l.l. t.r. sděleno ústně stanovisko Generální prokuratury k tomuto prohlášení. Toto stanovisko, v hlavních tezích opakované v informacích čs. sdělovacích prostředků 31.1. a 1, 2, t.r. obsahuje tvrzení, že uvedené prohlášení, jakož i činnost na ně navazující jsou v rozporu s platnými čs. zákony a podléhají příslušným trestním sankcím. Přitom není však uváděno a ani v ústním rozhovoru nebylo naznačeno, které ustanovení, kterých zákonů jsou napadenou činností porušována. Z ústavy i ze zákona o prokuratuře ovšem vyplývá, že prokuratura je povinna jasně stanovit, který zákon, v čem a čím je porušován. Namísto toho v uvedeném stanovisku převažují všeobecná tvrzení politického rázu spojena s poukazy na některá ustanovení Ústavy ČSSR. Podle našeho právního řádu nepřísluší však prokuratuře podávat závazný výklad Ústavy. To je podle zákona o čs. federaci č. l45) 1968 (ústavní zákon)věcí ústavního soudu. Poněvadž však příslušná ústavního zákona (hlava šestá) dosud nevstoupila v život, může výklad ústavy příslušet jen Federálnímu shromáždění.

Generální prokuratura ve svém stanovisku tvrdí, že právo svobodného projevu podle čl. 28 a právo petiční podle čl. 29 Ústavy mohou občané využívat jen dbají-li "ve svém konání zájmů socialistického státu a společnosti pracujících, " jak to obecně stanoví čl. 34. Podle jejího názoru neodpovídá prý "Prohlášení Charty 77" tomuto požadavku. Toto tvrzení však není nijak dokazováno, neboť Generální prokuratura se ve svém stanovisku vůbec věcně nezabývá podstatou a obsahem "Prohlášení". Tím je, jak vyplývá ze sebezběžnějšího čtení textu otázka, jak jsou v našem státě uvedena v život ustanovení Mezinárodních paktů o lidských právech, jež po ratifikaci vstoupily u nás v platnost dnem 23.3.1976, jak zřetelně vyplývá z jejich publikace vyhláškou č. 120/1976 ve Sbírce zákonů ČSSR. Prokuratura nevysvětluje, proč je v rozporu se zájmy státu a společnosti pracujících, upozorní-li občané příslušné státní orgány i veřejnost na skutečnosti, jež podle jejich názoru, opřeného o zkušenosti, neodpovídající duchu ani liteře těchto Paktů, a hlásí-li se k spoluodpovědnosti a spolupráci při jejich dodržování a uskutečňování. Podotýkáme, že takováto občanská iniciativa odpovídá mj. také výzvě Konference evropských komunistických a dělnických stran v Berlíně konané 29. a 30.6.76, jež mobilizuje pracující a pokrokové lidi Evropy k boji za "ratifikaci a přísné dodržování "těchto paktů" všemi evropskými státy " a dodává, že to odpovídá "zájmům boje dělnické třídy a všech pracujících", jak je doslova řečeno v závěrečném dokumentu této konference, přijatém též vedoucími orgány KSČ. Místo věcného rozboru vyslovuje prokuratura paušální politické soudy, z nichž některé nelze ničím doložit, jako např. tvrzení o tom, že autoři a signatáři "Prohlášení" nenávistně pomlouvají naše státní a společenské zřízení a znevažují výsledky revolučního zápasu a dlouholeté obětavé práce našich dělníků, rolníků a inteligence při budování socialismu v ČSSR". Neopodstatněnost těchto tvrzení lze na první pohled ověřit konfrontací s textem "Prohlášení",jež naopak považuje naše státní i společenské zřízení za samozřejmou základnu i rámec úsilí o dodržování Paktů o lidských právech. Právě v tom vidí jeho signatáři svůj příspěvek k pokrokovému rozvoji naší socialistické společnosti. Jen ignorováním a zamlčováním těchto podstatných skutečností a názorů dospívá prokuratura k povážlivému závěru, že totiž čl. 28 a 29 Ústavy platí jen pro takové petice a projevy, které orgány moci považuji za přijatelné pro sebe a které jim nejsou nepříjemné. Domníváme se, že takový výklad Ústavy, omezující a potlačující kritiku, je nesprávný a že Generální prokuratura jeho vyhlašováním překračuje svou zákonnou pravomoc. K otázce přímo nastolené "Prohlášením Charty 77", zda a jak jsou u nás plněny uvedené Pakty, jež se staly součástí našeho právního řádu, se ani prokuratura ani jiný orgán nevyslovil. Je to otázka závažná, kterou je třeba řešit v zájmu společnosti samé i v zájmu četných občanů, kteří mohou předložit konkrétní důkazy o nedostatcích či o přímém porušování zásad i ustanovení těchto Paktů. Pokud se snaha občanů dodat takové důkazy odmítá a předem považuje za trestnou i stíhá rozličnými formami represe a diskriminace, je to jen potvrzení oprávněnosti a pravdivosti jejich kritiky, vyslovené také v "Prohlášení".

V politické argumentaci prokuratury (a v celé kampani sdělovacích prostředků proti "Prohlášení Charty 77) má významné místo tvrzení, že text"Prohlášení" byl publikován v zahraničaí a stal se podkladem k jakési "nenávistné antikomunistické a protičeskoslovenské kampani.

Při tvrzení, že čs. orgány dostaly "Prohlášení" teprve poté, co se o něm psalo v cizině, je zamlčována skutečnost, že právě zásahem orgánů bezpečnosti bylo zabráněno řádnému předání "Prohlášení" jak Federálnímu shromáždění,tak vládě republiky a že právě tento zásah i další represivní kroky proti signatářům vyvolaly zvýšený zájem a zostřenou kritiku v zahraničí. Ne tedy zveřejnění Charty 77, ale tyto skutečnosti a opatření, jakož i hlučná a nevěcná kampaň v ČSSR vedená proti Chartě 77 mají odpovědnost za rozruch v zahraničí, přičemž je dobře známo, že kritika přichází také od přátel ČSSR a od pokrokových kruhů mj. od některých významných komunistických stran.

Ukazuje se tak, že nikoli "Prohlášení Charty 77" a jeho zveřejnění v zahraničí, nýbrž především skutečnosti, jež kritizuje a jež jsou i bez něho dostatečně známy a především způsob, jímž na to reaguje politická moc, poškozují dobré jméno republiky, obzvláště v pokrokových kruzích. Nesdílíme názor, že kritika těchto skutečností ze strany demokratické veřejnosti za hranicemi má být považována za nepřátelskou kampaň, či za projev nepřípustného vměšování. Dodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv je , jak ukazuje i citovaný závěrečný dokument konference komunistických a dělnických stran Evropy, součástí úsilí o prohlubování procesu zmírňování napětí a mírového soužití a proto i naše vláda a oficiální sdělovací prostředky neváhají kritizovat v jiných státech jevy, které považují za odporující těmto cílům. Také zveřejnění Charty 77 v zahraničí není v rozporu s naším právním řádem, neboť odpovídá čl. 19 Paktu o občanských a politických právech.

Z těchto důvodů nepovažujeme stanovisko Generální prokuratury k "Prohlášení Charty 77" za odpovídající Ústavě ani právnímu řádu ČSSR, z politického hlediska je výrazem podjatého neobjektivního přístupu k věci. Žádáme federální shromáždění o jeho přezkoumání.

Pokud jde o celou kampaň vedenou proti "Prohlášení Charty 77" a obviňování jeho autorů a signatářů z nečestných úmyslů, chceme podotknout: signatáři Charty své stanovisko vyložili, předložili je ústavním orgánům své země i její veřejnosti. Nemají se s čím skrývat a také nemluví za nikoho jiného, než za své osoby. Proto se také podepsali plnými jmény, jak signatáři původní, tak ti, kdo právě v posledních dnech své podpisy připojili. Tím se liší od těch, kde v srpnu 1968 podepsali jiný dokument, uveřejněný jen za hranicemi ČSSR, dokument, v němž , ač nepověřeni, hovořili jménem lidu, napadali tehdejší politiku vedení státu i KSČ a ospravedlňovali, mocenský zásah zvenčí do záležitostí Československa. Je příznačné, že signatáři tohoto dokumentu dodnes zůstávají v anonymitě a jejich jména ani právní ani politické zhodnocení jejich jednání nebylo zveřejněno.

Prof. dr. Jan Patočka Prof. dr. Jiří Hájek

Na vědomí: Předsednictvu vlády ČSSR, Generální prokuratuře ČSSR, ČTK.