Charta 77

Dokument č. 7

Od vzniku Charty 77 se setkáváme s kritickými úvahami, které se týkají sociálních a hospodářských práv. Považujeme za účelné je shrnout v tomto dokumentu.

Oba Pakty, na něž Charta navazuje, jsou prodchnuty demokratickým ideálem svobodné lidské bytosti. V této souvislosti považujeme za správné zdůraznit, že ideál osvobození člověka od strachu měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí, které si tato práva formulovalo v nejrozvinutější podobě. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat. Pro tento cíl úplného osvobození práce nebyl však odsunut stranou prostý a vždy aktuální požadavek, aby člověk, jenž vstupuje na trh práce, mohl svou vlastní pracovní sílu prodávat za podmínek co nejpříznivějších: aby měl nejen právo na práci v úzkém slova smyslu, ale také na její svobodný výběr, aby za práci dostával mzdu zaručující slušnou životní úroveň rodiny, aby měl právo jednat o mzdě a pracovních podmínkách jako rovnoprávný partner, aby měl právo organizovat i uvnitř továrny nebo na jiné pracovišti boj za mzdové a jiné požadavky, aby měl právo zakládat odborové organizace a možnost svobodné činnosti atd.

Všechny tyto požadavky jsou nyní uzákoněny v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech( viz. Sbírka zákonů ČSSR č. 120/76 Sb. , který se stal součástí čs. právního řádu. Nás , signatáře Charty 77, občany s různými politickými názory, spojuje souhlas s ustanoveními tohoto Paktu. Na základě úvah o nich jsme dospěli k závěru, že stav hospodářských a sociálních práv v Československu si vynucuje nepředpojaté zhodnocení, k němuž chceme dát tímto dokumentem podnět.

l. Jeden z nejdůležitějších článků Paktu mluví o právu na práci, kterou si člověk "svobodně vybere nebo přijme" (čl. 6). Často se setkáváme s tvrzením, že v Československu toto právo již bylo uskutečněno a že na rozdíl od kapitalismu zde neexistuje nezaměstnanost. Je pravda, že českoslovenští pracující vytvořili hospodářské poměry, které odstranily zjevnou nezaměstnanost, pracující mají v tomto ohledu větší sociální jistotu než v jiných vyspělých zemích. Toho však bylo dosaženo za cenu, která k odstranění nezaměstnanosti nebyla nutná: snížila se efektivnost národního hospodářství a vznikla rozsáhlá skrytá nezaměstnanost, projevující se množstvím zbytečných institucí a pracovních míst, která by mohla být při současné úrovni technologie a organizace práce dávno zrušena.

Tento stav je doprovázen faktickou povinností být zaměstnán, omezením práva volit, rušit a měnit pracovní poměr s možností zákonného postihu občana, který v tomto ohledu nesplňuje přísné a stálé se zostřující požadavky státu. Stát je prakticky monopolním zaměstnavatelem, sdružování práv pracujících v družstvech je stále více omezováno, družstva sama jsou stále více, řízena státními orgány . Možnost svobodné volby práce je nedílnou součástí práva na práci a právě tomuto znaku práva na práci vychází běžná praxe i zákoník práce jen velmi málo vstříc. V posledních letech vykazují pracovní zálohy a praxe dokonce tendenci k zhoršování.

2. Mezinárodní pak ustavuje rovněž právo na spravedlivou odměnu za práci, která by "stačila na slušný život rodina" (čl. 7). Takto chápané právo na spravedlivou odměnu je však v Československu téměř iluzorní, poněvadž mzda jednoho živitele jen zřídka zabezpečuje slušnou úroveň celé rodiny.

Proto také je v Československu vysoká zaměstnanost žen, dokonce jedna z nejvyšších na světě. Avšak snad každý si je vědom, že to je z nouze ctnost. Většina žen nevstupuje do pracovního poměru z touhy po plnějším životě a nezávislosti, nýbrž pod hospodářským tlakem, z holé nezbytnosti, proto, že plat muže nezajišťuje slušný život rodiny. Takřka všeobecná zaměstnanost žen je proto v tomto ohledu vyšším stupněm jejich připoutání a nikoli výrazem jejich zrovnoprávnění.

Ženy jsou diskriminovány i pokud jde o jejich pracovní zařazení a o mzdu. Porůznu publikované údaje z první poloviny 7O. let dokazují, že ženy vydělávají asi o třetinu méně , než muži. Odvětví, v nichž ženy tvoří většinu pracovníků, poskytují zpravidla podprůměrnou mzdu. Přitom rozhodnutí, zda dané pracovní místo má být obsazeno mužem či ženou, je obvykle úřední záležitostí. Pracovní podmínky v sektorech, v nichž ženy hrají zvlášť velkou úlohu (lehký průmysl, obchod, zemědělství) mají daleko k uspokojivému stavu. Právě zde je intenzita práce nezřídka na hranicích lidských možností.

Sociální situaci žen zhoršuje i systematické opomíjení rozvoje a zejména neustálé zdražování služeb všeho druhu, které trvá prakticky po celou dobu existence současného společenského zřízení. Známé jsou chronické potíže se zásobováním trhu nejrůznějším zbožím, sortiment nedostatkového zboží se sice mění, ale problém sám zůstává nezměněn.

Oficiální ženská organizace na tyto skutečnosti nepoukazuje, nebo tak činí vlažně, nepředkládá zákonodárné nebo výkonné moci žádný významnější podnět ke zjednání nápravy. Místo toho soustřeďuje svou energii na přímé nebo nepřímé dokazování, že rovnoprávnost žen je už v Československu vyřešena , že práva mužů a žen (čl. 3) jsou prostě zajištěna. Vytvořit si jinou organizaci, která by zájmy a práva žen skutečně hájila, je však zákonnou úpravou spolčovacího práva znemožněno.

3. Diskriminace žen vůči mužům není však jediným projevem mzdové diskrimance. Tendence k diskriminaci celých skupin pracujících lze zaznamenat při odměňování některých vysoce kvalifikovaných skupin vůči nekvalifikovaným, jakož i při hodnocení sektorů atd. Hromadným a široce demoralizujícím projevem diskriminace v odměňování je tzv. politické angažovanosti jsou nahony vzdáleny skutečným společenským potřebám.

Drastické projevy má tato praxe ve sféře řízení práce v podobě kádrových nomenklatur a kádrových stropů, v podobě svévolného preferování jedněch (zvláště členů KSČ) a nespravedlivého poškozování druhých. Hospodářské řízení a odborné řízení vůbec je v důsledku tohoto mechanismu odměňování a výběrů lidí součástí mocenskopolitických aparátů a jeho funkce je deformována: na první místo se neklade práce, ale potřeba chránit a zabezpečovat režim, kriteria hodnocení a odměňování řídících pracovníků dbají nejvíc na to, co pro skutečně optimální vývoj není podstatné. Ostatně osud lidí, kteří byli nuceni opustit z politických důvodů svá místa - vykonávají nyní práci neodpovídající jejich kvalifikaci, je jen krajním projevem této všeobecné praxe.

4. Nejen zvyklosti odborového hnutí, ale i zákonné normy, které se týkají sdružování v odborech, jsou v rozporu s právem odborových organizací " na svobodnou činnost" (čl. 8), neboť nepřipouštějí "právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru" (čl. 8, odst. a). V odborech nerozhodují především dělníci a řadoví zaměstnanci, ale hospodářské a jiné aparáty. Funkce, kterou sehrály odbory po dlouhé desítky let při ochraně životních zájmů pracujících, byla prakticky úplně vymazána. Dávno se už zapomnělo i na to, že v prvních letech po 2. svět. válce existovaly vedle odborů jako orgány samotných pracujících závodní rady s rozsáhlými pravomocemi včetně výrobně řídící funkce a imonující aktivitou politickou a sociálně ekonomickou, zapomíná se i na to , že závodní rady měly pokračování svého druhu v radách pracujících v r. 1968).

O vztahu dělníků k práci v oné době svědčí sociologický výzkum, provedený v roce 1969:

práce bavila do srpna 1968 po srpnu 1968

mnohem víc než před-tím 46.8 % 0.9 %

o něco více 20.1 % 2.6 %

bez změny 21.0 % 11.5 %

o něco méně 4.9 % 14.2 %

mnohem méně 3.1 % 68.1 %

neví, nepamatuje se 4.2 % 2.8 %

Odbory se nestarají o to, aby se vrstvy pracujících podílely na mzdové politice - ať už v měřítku místním nebo celospolečenském. Připouštějí, aby se tato politika určovala shora: když se pracující brání snižování mezd (např. při racionalizaci mzdové soustavy v letech 1973/75, nestojí po jejich boku. Vstupuj-li dělníci do stávky (při riziku perzekuce, která je v rozporu s právem na stávku, se to neděje často), zrazují je . Čs. odbory neusilují ani o to, aby vláda stanovila existenční minimum, které by bylo každoročně upravováno a na jehož základě by byla stanovena minimální mzda.

Odborové orgány disponují různými informacemi o stavu bezpečnosti práce a o životních podmínkách pracujících vůbec, mají k dispozici údaje o faktickém snižování reálných mezd skrytým i zjevným zdražováním a jsou často upozorňovány na nepořádky v hospodaření s byty, přesto však ve všech těchto směrech nevyvíjejí tak na zásadní řešení. Místo , aby sváděly boj o účast na jakémkoli zásadním ekonomickém rozhodování, vyklízejí pole a nesou tak spoluzodpovědnost za rozhodování byrokratické.

Odbory se zúčastňují moralizujícím tažení za plné využití pracovní doby, ale skutečné mínění a zájem pracujících v této otázce nevyjadřují. Je pravda, a to ví každý, že co do svého využití je v Československu pracovní doba snad nejkratší na světě, v základní pracovní době se pracuje skutečně mnohem méně, než by se pracovat mohlo, často v tiché dohodě s nadřízenými. Ale zároveň se všeobecně ví i to, že započítává-li se přesčasová práce o sobotách a nedělích, mají českosl. pracující jednu z nejdelších pracovních dob, alespoň v Evropě. Tento paradox není vůbec náhodný. Je důsledkem živelné snahy pracujících dospět ke spravedlivé odměně cestou, která se jim v dané situaci - v podmínkách všeobecně nízké úrovně řízení a organizace práce - jeví nejschůdnější. Proto průměrný pracovník svou pracovní sílu šetří a neodvádí výkon, který by odvádět mohl. "Ušetřenou" pracovní sílu uplatňuje v přesčasech nebo ji prodává na černém trhu (zde ostatně působí silná poptávka po nejrůznějších službách). U většiny dělnických profesí je odměna za přesčasovou dobu důležitou složkou mzdy.

Odborová organizace k tomuto složitému národohospodářskému problému nezaujímá žádné produktivní stanovisko, ačkoli se nabízí celá škála možností, jak za účasti všech členů prosadit skutečnou délku pracovní doby, možností jejího zkrácení alespoň na zákonnou dobu 42 a půl hodiny nebo i na nižší hranici, a to při zachování nynějších výdělků nebo dokonce při jejich zvýšení (v některých oborech).

Očekávat ale od odborů, které se staly přívěskem hospodářského aparátu, aby se ujaly práva pracujících na spravedlivou odměnu a vyvinuly v tomto směru radikální iniciativu, by bylo zřejmě nerealistické. Toto zjištění by však nemělo být alibistickým argumentem pro každého, kde má k věci nějaký vztah. Neboť každý jednotlivec, mající povinnost k druhým a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinnen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto paktu". (preambule Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech).