Co můžeme očekávat od charty 77 ?

Mezi početnými otázkami, které nám kladou domácí i cizí (a jež si musíme klást i sami), je otázka tohoto titulu jedna z nejpalčivějších. Vždyť každý konflikt směřuje k vyřešení a je to výsledek, který nakonec rozhoduje, ať jinak máme sympatie pro tu či onu stranu na základě způsobu, jak si počíná. A sympatií vzbudila Charta dost,nepotřebuje si více přát, čím větší sympatie, tím větší bývá i starost. A ta se musí vyjadřovat často i způsobem, který na první pohled nemusí být příjemný. - vždyť není právě slast být upomenut na iluze, kterým se člověk rád oddává a zejména tehdy, kdy zřetelně visí na tenkém provázku nad velikou hloubkou, když na opačné straně je veškerá moc a její takřka nespočetné prostředky, kdežto na vlastní straně jsou téměř jen veskrze ideální položky. Co může pak Charty očekávat. Jaká je její budoucnost? Mnozí tazatelé jsou již tak daleko, že se ptají: Nezhorší Charta situaci naší společnosti? Nezavdá podnět k další represi, k potlačení těch, o kterých se dosud nevědělo, že patří ke kritikům, a k "zvýšené bdělosti" všech vůbec, která postihne všecky bez rozdílu, pokud měli ještě nějakou volnost pro ruce a lokty? Vždyť tak tomu bylo přece po roce 1968-69! Napřed pohovory a všelijaké očistné komise, pak vylučování ze strany a ze zaměstnání, systematický sběr kádrového materiálu, nemožnost pro určité lidi uchytit se kdekoli, pronásledování rodinných příslušníků atd. až po stále opakování "komplexní hodnocení", u kterých si mnozí slibují že přestanou jednou a která přestat nemusí. Odpovězme si však otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a nervilnost, tím, více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnosti a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá. To neznamená vyzývání k bezmocnému vyhrožování, nýbrž k chování za všech okolností důstojnému, neustrašenému,pravdivému, které imponuje prostě tím, jak se odráží od oficiálního.

Kvalitativně a v jednotlivých případech se tady represe může zvětšit. Lidé mohou ztrácet i taková zaměstnání, která dodnes byla útočištěm, noční hlídačství, mytí oken, topičství, pomocná místa v nemocnicích. Ale ne nadlouho, někdo to nakonec udělat musí. A kvalitativně to přece není nic nového, to je dobře známo. Nevyváží to též zdaleka ono znejistění, kterému je sebevědomí mocipánů vystaveno. Nikdy si již nemohou být jisti, koho mají před sebou. Nikdy již nebudou vědět, zdati, kdo je poslouchají dnes, budou k tomu ochotni ještě zítra, až se ukáže vhodná příležitost být opravdu sám sebou.

Ať mi je dobře rozuměno: neradíme k neupřímnosti, nýbrž naopak k tomu neříkat a nekonat nikdy nic nevhodného, pokud to není vyloučeno, nedělat to ze závisti a pro větší svůj prospěch. Takové jednání vynutí uznání i protivníka a solidaritu stejné postižených. Bylo základem dosavadního úspěchu Charty 77- spolu s opačným jednáním těch, kdo proti ní bojovali.

Fakt, že protivníci Charty 77 v oné divoké kampani rozpoutali vášnivou polemiku bez ohledu na fakta , na skutečnosti, že operovali neprokázanými tvrzeními, že nás kaceřovali dříve, než svůj názor mohli říci jedině kompetentní instituci, že nás nechali utloukat zřejmě manipulovanými rezolucemi, získal nám doma i v cizině více sympatií, než jsme si troufali očekávat. To je již samo důležitým výsledkem, nevina a slušné vystupování je rovněž mocný faktor politické skutečnosti zákonnost vystoupení Charty, fakt, ze celý její cíl je pěstění zákonnosti bez vyjímečné a veřejné kontrolované, zřejmá nechuť protivníků a přistoupit na tuto zásadu rovnosti občana před zákonem, uhýbání od věcného k osobnímu, to vše nám získalo mnoho politické půdy a donucuje protivníka, aby si uvědomil, že musí hledat nové prostředky boje než je pouhé velkopanské utloukání průhlednými báchorkami, o protistátních centrech a odmítání diskuse s domněle kompromitovanými. Neboť neběží o osoby, nýbrž o věcné argumenty, a těch na straně protivníků vůbec nebylo.

Ale právě zde se dobře s námi cítící tazatel nezastaví.Jak dlouho si myslíte, že budete mít sympatie vlastních lidí, nebudete-li jim s to pomoci něčím jiným než papírovými protesty? A jak dlouho vydrží sympatie ciziny, která nakonec musí počítat s realitami jak jsou, a které přece musí jednat s těmi, kdo mají v rukou ty skutečnosti, na kterých závisí reální život lidstva, odzbrojení, mír, zásobování základními surovinami?

Pokusme se obrátit otázku. Zeptejme se, co čekáme my od Charty, od podpisu mezinárodních paktů o lidských právech, o právech hospodářských, sociálních a kulturních. A zeptejme se, co od jejich podpisu čekají ti, kteří je podpisovali na obou stranách bariéry. Nebude potom jasnější, čeho Charta už dnes docílila? Nemýlíme-li se, očekávali podpisovači mnohých zemí Východu, že se na chování mocných k publiku nebude muset nic měnit, že všechno bude jako předtím. Na druhé straně se však vkládalo do paktu mnoho nadějí, obecenstvo bylo ochotno vidět v nich novou, ba jedinou jasnou garanci toho, že se nebudou opakovat události 20.a 30. let v Sovětském svazu a 50. let u nás, k nimž došlo přesto, že se tyto státy zapřísáhly socialismem, lidskostí a nejsvobodnějšími ústavami na světě. Po ústavní a zákonité stránce v nich přece od těch dob nedošlo k žádným podstatným změnám, ne-li k horšímu. Mezinárodní pakty na základě konference v Helsinkách však přinesly něco vskutku nového a s tím novu naději lidstva. Důvod , proč vysouzení Charty a vystoupení proti Chartě, jež nelze nazvat jinak než zběsilým, vzbudilo takovou pozornost a stalo se jednou z velkých událostí, nebyl nic jiného než toto dvojí očekávání a jeho zklamání. Zde tedy již vidíme, co Charta vykonala, čeho již dosáhla. Ukázalo se, že realizace paktů nebude tak hladkou věcí, jak by se mohlo zdát, že existuje pojetí socialismu, které mu rozumí nikoli "demokraticky", nýbrž spíše despoticky a že není proto ochotno se svými demokratickými partnery diskutovat, aspoň o všem a bezpodmínečně. Že sice už dnes se mu hledí na první pohled přizpůsobit, ale že je cesta daleká. A že toto bylo odkryto, že svět nezůstal potmě a v nejistotách, v mlhách, je přece kladný výsledek Charty 77 jsme přesvědčeni, že není nikdo na světě, kdo neví, že helsinské výsledky musí být přijaty, jinak nevyjdeme z různých modalit válek a skoroválek, že není , kdo by nevěděl, že musí udělat mnoho ústupků. Ale jak hrozně dlouhá je to ještě cesta, víme teprve dnes a díky Chartě. Díky ní víme též, že svět je zklamán, bolestně zklamán ve svých očekáváních . Což si někdo myslí, že důvodem popularity Charty je buď láska k nám (naprosto světu neznámým), nebo nějaké spiknutí těch, kdo intrikují proti uvolnění napětí? Nikoli, že to zklamání z f a l e š n é h o

uvolnění napětí, které mluví z hlasů západních socialistů a komunistů, kteří žádají, ba prosí o slušné zacházení se signatáři Charty!

Tak vida, bude znít odpověď, přiznáváte se: hlavní "pozitivní výsledek Charty je to, co jeden západní politik označil, " že se východní státy octnou v Bělehradě na lavici obžalovaných". Ta slova , ani ten úmysl nejsou od nás. Do Bělehradu je krom toho ještě daleko. Východní země urazily notný kus cesty od 5O. let k realizaci lidských práv, proč se najednou tak polekaly, a poplašily? Přes tvrdá slova nedobré činy nejsou přece všechny cesty uzavřeny. Vidíme dokonce, že jakési, podle nás dost ještě hanebná, ale přece jen uvolňování se děje tak, že by ho nebylo nebýt Charty, tak např. v přijímání do kulturních svazů, kde ovšem podpis Anticharty byl neslavnou vstupenkou, vedle jiných neméně "slavných". Ale naší věcí není nikomu nahlížet do svědomí, nýbrž pouze pozorovat a konstatovat.

Ale také pozorovat a konstatovat vývoj vnitřních věcí! Konstatovat, že lidé dnes zase vědí, že existují věci, po které stojí zato také trpět . Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí zato žít. Že tzv. umění, literatura, kultura atd. bez těchto věcí jsou pouhý řemeslný provoz, který to nikdy nepřivede jinam než z kanceláře do účtárny a z účtárny do kanceláře. To všechno dnes víme - nemalou měrou díky Chartě 77 a všemu tomu, co s ním souvisí.

Možná, že mocní tohoto světa budou pomalu volit cestu, že si budou předem rozmýšlet, jak přizpůsobit své zamýšlené činy písmenu paktů. Již to je jistý zisk. Stane-li se zvykem, bude ku prospěchu všech. Charta nezamýšlela nikdy působit jinak než pedagogicky. Ale pedagogicky působit - co to znamená? Vychovávat se může pouze každý sám, ovšem často stržen příkladem, též varován špatnými výsledky a poučen rozmluvou, diskusí. Výchova to znamená pochopit, že je něco jiného v životě strach a prospěch, a že tam, kde se maxima "účel světí prostředky" vykládá: "libovolný účel světí libovolné prostředky", vede rovněž do černé díry. Charta by chtěla, aby podřízení jednali z povinnosti,samočinné a dobrovolně , a nadřízení aby viděli, že stojí za to být uznáván jedině lidmi, kteří mají vědomí své důstojnosti. Aby si lidé uvědomovali, že na světě nerozhodují ani peníze, ani síla, ba ani nadání, nýbrž že nejdůležitější je pochopit pravý okamžik a přijít včas.

Krátce od Charty lze očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace , která sice nijak nestojí v protikladu a k orientaci socialistické , která dosud měla monopol tak exluzivní, že mohla reklamovat svou přednost dokonce i ve formě očividně nedostatečné, orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém: Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.

Praha 8. března 1977 Prof. Dr. Jan Patočka