Charta 77

Dokument č. 9

J. A. Comenius: Omnia sponte fluant, absit violentia

(vše nechť v svobodě se děje a násilí je vzdáleno včera)

Důraz na lidská práva a jejich uplatňování se stává stěžejní záležitostí vnitrostátní a mezinárodní. Sílí zápas o lidskou důstojnost, o úctu k člověku a jeho přesvědčení , o svobodu svědomí a vyznání. Současně ohrožuje lidstvo vlna barbarství, násilnictví a teroru , nejhrubšího pošlapávání práv a porušování principů, jež byly v posledních desetiletích vtěleny do významných dokumentů OSN.

Je třeba uvítat , že některé z těchto dokumentů (oba Mezinárodní pakty) se staly v nedávné minulosti součástí našeho zákonodárství. Je důležité, že Závěrečný akt z Helsink, Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání byly podepsány našimi představiteli a že Všeobecná deklarace lidských práv je považována takřka na celém světě za inspirující dokument velké morální a duchovní síly. Dozrává poznání, že nerespektování lidských práv přináší nejen strádání jednotlivcům a skupinám uvnitř společenství, v němž žijí, nýbrž ohrožuje i mezinárodní pospolitost. To zavazuje jednotlivé občany, společenské instituce i státy k úctě k těmto principům a k vytrvalému úsilí na cestě k jejich realizací.

Svoboda přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda svědomí a svoboda náboženství (víry) spolu s dalšími svobodami a právy člověka mají být předmětem zájmu a respektu nikoliv snad proto, že by pro některé občany představovaly výsadu (např. svoboda náboženská), platí , že bez nich se nemůže celá společnost stát vskutku l i d s k o u komunitou. Z tohoto důvodu nemají lidé ani stát právo klást překážky projevům svobody myšlení, přesvědčení a svědomí. Mají naopak za úkol a povinnost přispět svými silami k tomu, aby se každý člověk stal svobodným v plné míře, aby se jako svobodná bytost rozvíjel a aby svou svobodu uplatňoval v tvůrčím úsilí všeho druhu podle své volby a v aktivní účasti na politickém životě své země, na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě společnosti.

Mezinár. pakt občanských a polit. právech vyhlašuje v čl. l8 právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále vyhlašuje svobodu projevu "vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jinými prostředky podle vlastní volby" (čl. 19, l, 2). Ve světle těchto zásad je třeba odstranit všechny překážky, jež by těmto právům a jejich uskutečňování stály v cestě.

Jde zejména o to, aby věřící i nevěřící občané mohli bez obav, že budou postihováni při výkonu povolání či jinak, projevovat své názory, i když se liší od oficiálních. Kromě čl. 25 zmíněného Paktu, který stanoví rovné podmínky pro každého při vstupu do veřejných služeb, je třeba se vší rozhodností respektovat i čl. 20 naší Ústavy, podle něhož "společnost pracujících zajišťuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života společnosti." S tím je neslučitelná tendence běžná při kádrování aj. řízení, naléhat na občany, aby se např. "vyrovnali s náboženskými přežitky".

Je známo, že církevní příslušnost, ač se v úředních dokumentech již více než 2O let neuvádí, hraje důležitou roli v hodnocení občana při nejrůznějších příležitostech. Je třeba dbát na to, aby věřící či jinak smýšlející občan měl stejnou příležitost stát se učitelem, profesorem nebo vědeckým pracovníkem, zaměstnancem státních orgánů, soudů, prokuratury aj. institucí, a nemusel přitom svou víru a své přesvědčení skrývat. Pro postavení v zaměstnání mají být rozhodující pouze pracovní schopnosti a morální kvality občanů.

K celkovému ozdravění poměru u nás přispěje, nebude-li právo na svobodu projevu omezováno např. u věřících občanů jen na pasívní účast na bohoslužbách. Věřící občané mají mít právo svobodně utvářet a rozvíjet duchovní a církevní život, usilovat o to ve shodě s vlastními tradicemi i ve světle nového poznání - bez zásahu zvenčí. Jde však zároveň o to, aby ze svých motivů směli veřejně předkládat své podněty a návrhy, aby mohli diskutovat a bez překážek hlásat svou víru, publikovat své názory v církevním i necírkevním tisku. Křesťanský či židovský umělec, učitel, vědec, filosof, teolog, publicista má právo účastnit se kulturního života své země, stejně jako občan, který je aktivním stoupencem marxismu-leninismu. Oběma , a samozřejmě i dalším, kteří jsou zastánci např. humanistických , demokratických i ateistických tradic, mají sloužit sdělovací prostředky k plodnému dialogu, z něhož vzchází prospěch celé společnosti.

Nesrovnává se s principy svobody svědomí, myšlení a projevu, jsou-li u nás některá povolání (učitelství) svěřována jen občanům, kteří složí slib stát na světonázorových pozicích, jež vyhlásila vládnoucí politická moc. Jakýkoliv myšlenkový směr oslabuje,je-li prosazován administrativně mocensky. O tom svědčí nadmíru výmluvně naše národní historie. Proto již od husitských dob je u nás vyhlášen ideál svobodného hlásání víry, v předstihu před ostatními národy Evropy.

Právo na svobodu projevu zahrnuje právo přijímat myšlenky a podněty bez ohledu na hranice. Je s ním v rozporu, jestliže je bráněno občanům přijímat ze zahraničí filosofickou, teologickou, náboženskou aj. literaturu a volně také přes hranice šířit myšlenky, články, studie a jiná díla. Je na čase skoncovat s neblahou praxí, kdy se všemi způsoby omezuje možnost získávat nezkreslené informace a myšlenky o křesťanství a jiných náboženstvích. Je nesprávné, když se rozšiřování náboženské a jiné literatury, ba dokonce bible, považuje takřka za trestní čin a protistátní akt (př. bezvyjímečný zákaz četby Písma ve věznicích).

(Překlad bible do moderní češtiny, na němž v ekumenické součinnosti pracují vědci několika křesťanských církví, a který je velkým darem křesťanů české kultuře, se stává v důsledku ústrků úředních míst pro širší čtenářskou obec zatím prakticky nedostupným).

Zvláštní problém představuje stav náboženské výchovy a vzdělání mládeže. Existující praxi je třeba uvést v soulad s principy, které vyjadřují oba Mezinárodní pakty i Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání. Vzdělání má být zpřístupněno všem bez jakékoliv diskriminace (rozlišování). Rozhodují pouze schopnosti a nadání uchazečů. Podle obou Paktů (čl. l3 MP l a čl. l8 MP 2) státy se zavazují respektovat svobodu rodičů i poručníků zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení. Je na státě, pokud se tato výchova děje zčásti ve škole, aby zabezpečil skutečný výkon tohoto práva tím, že odstraní jakékoliv překážky, např. nátlak na rodiče se strany školských aj. orgánů, aby děti na náboženskou výuku neposílali, že ochrání děti a mládež před zesměšňováním víry jejich či rodičů a nepřipustí, aby se pro své přesvědčení octli v nevýhodě vůči ostatním. Náboženská výchova v církevním prostředí a v rodinách probíhá podle zvyklostí v těchto pospolitostech a leží na odpovědnosti církevních činitelů, resp. rodičů. Neplatí též pro ni žádná věková hranice.

Naše Ústava a oba MP (čl. 28, resp., čl. 21 MP al a čl. 22 MP2) vyhlašují svobodu pokojného shromážďování a svobodu sdružovací. Tyto svobody zahrnují právo občana sdružovat se s jinými a vytvářet různé organizace k uskutečňování této svobody, shromažďovat se s ostatními nejenom ve vyhražených místnostech, nýbrž i na veřejných prostranstvích,v přírodě a pod. Prakticky jde u státem uznaných církví a náboženských společností o právo svobodně konat sjezdy, shromáždění nejrůznějšího druhu v církevních i jiných budovách, a na nich hovořit o otázkách společného zájmu , uplatnit právo na svobodnou výměnu myšlenek atím posilovat společenství. K tomu slouží dále speciální kurzy a exercicie věřících, konference duchovních a laiků, sjezdy a setkání mládeže, pracovní brigády, rekreační a studijní zájezdy a pobyty. Důležité místo mají v této souvislosti různé církevní organizace, spolky a společnosti a bohaté ekumenické styky příslušníků různých církví. To platí ve stejné míře o řeholních a společenstvích, jež patří po tisíciletí všude na světě k základní součásti římsko-katolické církve. K právu shromažďovacímu a sdružovacímu nerozlučně patří možnost církví a náboženských společností se setkávat se sesterskými pospolitostmi v zahraničí. Jde o výměnu studentů a učitelů bohosloveckých fakult, přátelské a studijní styky jednotlivců a představitelů církví na nejrůznějších úrovních. Živé kontakty křesťanů přes hranice zemí a států, vzájemné plodné ovlivňování různých tradic a hnutí, se pozitivně promítá do života celé společnosti. Jejich existenci výslovně předpokládá Závěrečný akt helsinské konference v kapitole o spolupráci v humanitních otázkách.

Nikoliv na posledním místě stojí otázka postavení duchovních církví ve společnosti a jejich pracovně právní poměry. Je třeba důsledně uplatňovat zásadu, kterou výslovně prohlašuje zákon č. 218/1949 Sb., že duchovní jsou zaměstnanci církve a z jejího pověření konají své poslání. K nápravě přispěje, budou-li duchovní moci vykonávat své poslání bez necitlivých zásahů státní správy, která často sahá k bezdůvodnému odnímání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Protože v oblasti pracovně právní dosud platné zákonné normy z roku l949 jsou nedostatečné, je třeba především i na duchovní církvi aplikovat Zákoník práce, který v § 268 takovou aplikaci výslovně přikazuje.

Necitlivých zásahů je nutno se vyvarovat i při řízení o přijetí na teologické fakulty. Zde by měla být vůdčí zásadou potřeba církví, zajem a osobní předpoklady uchazečů o studium.

Tento dokument je uveden mottem velké osobnosti našich kulturních a duchovních dějin. V jeho duchu patří všechny svobody nedílně k těm statkům, které mají podstatný význam pro osobní život každého člověka i celé společnosti. Bylo by tragické, kdyby někdo nezadatelné svobody a lidská práva považoval za něco, co lze účelově podřizovat politickým či ideologickým cílům. Zůstává naším přesvědčením i nadějí, že celospolečenské zřízení u nás má předpoklady k tomu, aby tato lidská práva a svobody byly nejen uznávány, nýbrž prostřednictvím občanské iniciativy, v atmosféře důvěry a spolupráce všech uskutečňovány.

Praha 22.dubna 1977 Prof. Dr. Jiří Hájek, DrSc

mluvčí Charty 77