Charta 77

Dokument č. 12

Ústava ČSSR zaručuje ve svém článku 28 "všem občanům svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svobodu slova a tisku".

Často svoboda projevu slovem i tiskem samozřejmě zahrnuje i svobodu projevu literárního a vědeckého. V témže smyslu hovoří také mezinárodní konvence o zachování lidských práv, přijatá většinou členů OSN a ratifikována i vládou ČSSR. Se všemi těmito zárukami svobody projevu, včetně jejich dalších ústavních upřesnění a podmínek je však v rozporu administrativní diskriminační a represivní praxe, uplatňovaná dnes vůči české literatuře.

Stav současného českého literárního života je výsledkem mocensky motivovaného útlaku, který vede k rozvratu a působí nedozírné škody. V našich novodobých dějinách bychom marně hledali delší časové údobí, kdy bylo mocenskými prostředky znemožněno tak velkému počtu spisovatelů publikovat, jako je tomu u nás po r. 1969. Svaz českých spisovatelů, který se ustavil na sjezdu v červnu 1968, měl téměř 4OO členů. Po jeho ústředním rozpuštění vznikl nový Svaz, který měl zpočátku pouhých 4O - 5O členů. Tento počet vzrostl podle oficiálních údajů do letošního sjezdu za 164 členů, prošlých prověrkovým sítem dnešních politických kriterií. Přitom ovšem jedině členství ve Svazu poskytuje spisovatelům možnost normální práce, publikování v časopisech a nakladatelstvích, studijních cest do ciziny atd., nemluvě o stipendiích, cenách, podporách a dokonce běžných sociálních vymoženostech, na něž má právo každý pracující. Toto favorizování oficiálních spisovatelů, jehož výsledkem není ani zdaleka tak často vyhlašovány rozkvět současné literatury, nýbrž naopak její úpadek, přiznávaný občas i oficiálně, je rubem rozsáhlé diskriminace ostatních spisovatelů, představujících většinu národní spisovatelské obce a její umělecky daleko významnější část. Tito spisovatelé nejen , že jsou zbaveni možnosti publikace případně jiné práce ve svých oborech, ale jsou také záměrně vytlačováni do profesí, naprosto neodpovídajících jejich kvalifikaci, bez ohledu na to, že se tak potlačuje duchovně tvůrčí potenciál národa.

Ze spisovatelů, postižených touto všeobecnou diskriminací, byli dva ve vězení do ledna, jeden je uvězněn od loňského března, několik dalších se po věznění vzpamatovává. Asi 90 spisovatelů různých generací, píšících a publikujících česky, je vyřazeno z národní literatury jen proto, že žijí v zahraničí. Asi patnáct nepublikujících, nebo jen ukázkově publikujících autorů (Adolf Branald. Dušan Hamšík, Miroslav Holub, Jaromír Hořec, Bohumil Hrabal, Květoslav Chvatík, Ivan Kříž, J.R. Piek, Karel Ptáčník, Jiří Šotola, Jana Štroblová, Jan Werich aj.) prohlásilo sice v souvislosti s Chartou loajalitu současné politické praxi, z toho někteří už poněkolikáté, ale i tak zůstává faktem, že uplynulých sedm let nemohli publikovat.

Kromě těchto autorů, kterých je úhrnem něco přes sto, je různým způsobem postiženo dalších 130 , jež uvádíme v příloze. Jde tedy celkem asi o 230 spisovatelů, některé další beletristy, překladatele, textaře, autory recenzí a kritických esejů jmenovitě neuvádíme proto, že bychom tím mohli s největší pravděpodobností jejich občanskou a sociální situaci ještě zhoršit. Celkem jde asi o 350 až 400 autorů, kteří u nás nemohou vycházet, a to počítáme jen autory píšící česky a především pražské, neboť okolnosti nedovolují seznámit se blíže s autorskými skupinami mimopražskými.

Připojený seznam zahrnuje autory postižené exkomunikací úplnou nebo jen částečnou např. často tak, že smějí vydávat pouze překlady či práce pro děti, nebo - jako v případě Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana - jen reedice děl známých, ne však už sbírky vzniklé v posledních letech. Na druhé straně existují i autoři, kteří nejen že nesmějí publikovat vůbec, ale jimž bylo represivně suspendováno i celé jejich dosavadní dílo, někdy i celoživotní a velmi rozsáhlé, veškerá jejich tvorba byla vyloučena z kulturního oběhu, vyřazena z veřejných knihoven a nesmí se ani z části znova přetiskovat. Takových autorů je kolem padesáti, jsou mezi nimi básníci, romanopisci, dramatikové, kritikové, literární vědci, ale také historici, sociologové, filosofové. Postupuje se jako kdyby vůbec nikdy nežili, jsou doslova zaživa pohřbeni. Nesmějí se kulturního života zúčastnit ani jako překladatelé, editoři, nebo vydavatelé literárních dokumentů z minulých století. Jejich jména se neznějí objevit v tisku ani pod čarou, v odkazech nebo bibliografiích. Do zákazu je často zahrnuta i veškerá literatura o nich, takže se knižní preskripce prakticky vztahuje na tisíce děl a podoba a ráz národní kultury jsou tak ve svém celku zmrzačeny.

Tato diskriminace většiny českých spisovatelů a proskripce jejich děl je v mnoha případech provázena trvalou kampaní veřejných sdělovacích prostředků, tisku, rozhlasu i televize, ve kterých je řada spisovatelů soustavně snižována, urážena, pomlouvána a vystavena osobním štvanicím, aniž měla možnost hájit svoji uměleckou, lidskou a občanskou čest.

Seznam diskriminovaných autorů, připojený k tomuto dokumentu, je výsledkem pouhého literárně kritického konstatování a bibliografické práce. Není to tedy seznam autorů vědomě takto sdružených a neusiluje ani o úplnost, chce pouze upozornit konkrétně na stav české literatury a za pochybnou hodnotu oficiálních dokumentů, zamlčujících existenci většiny českých spisovatelů a jejich tvorbu, která zde přes všechnu diskriminaci je a přes všechna oficiální prohlášení žije i čtenářsky, byť jakkoli omezeně.

Oficiální publicistika s oblibou uvádí počty původních beletristických novinek jako doklad rozmachu oficiální části české literatury. Je samozřejmě problematické měřit hodnotu umělecké tvorby kvantitativními ukazateli, ale i zde by srovnání např. s obdobím 1964 až 1969 vyznělo zcela v neprospěch oficiální argumentace. Tak kupříkladu v připomenutém období 1964 až 1969 vyšlo 1150 českých novinek, tj. v průměru 190 knih ročně, zatímco v letech 1971 až 1976 vyšlo pouze 859 novinek, tj. průměrně 143 knih ročně. Kromě tohoto poklesu kvantitativního by se dal zároveň doložit pokles kvalitativní.

Ještě zřetelněji se tento pokles jeví v oblasti periodik. Zákaz vydávání prací většiny českých spisovatelů byl provázen zákazem všech časopisů věnovaných literatuře a umění. Koncem šedesátých let vycházela řada literárních nebo k literatuře se úzce vztahujících týdeníků, čtrnáctideníků, měsíčníků, čtvrtletníků (Literární noviny, později Listy,Plamen, Host do domu, Červený květ, Dialog, Arch, Tvář, Orientace, Sešity, Divadlo, Divadelní noviny, Impuls, Analogon, Divoké víno, Dějiny a současnost, Knižní kultura, Universum apod.). Celkový náklad tvořil podle odhadu přes 4OO.OOO výtisků. Dnes existuje v oblasti literatury jediný měsíčník s minimálním nákladem.

Seznam, který provází tento dokument, by bylo možno doplnit obdobným seznamem autorů slovenských, jak o tom svědčí pozoruhodný čin Hany Ponické, její neproslovený diskusní příspěvek na letošním sjezdu Svazu slovenských spisovatelů. Ze slovenských autorů, beletristů, překladatelů, kritiků a esejistů, která Ponická uvádí jako vyloučené z veřejného literárního života, zmiňme aspoň tato jména: František Andraščík, Jozef Bžoch, Fedor Cádra, Michal Cáfri, Soňa Čechová, Ladislav Dobos, Milan Hamada, Pavol Hráz, Miroslav Hysko, Zora Jesenská, Ivan Kadlečík, Jan Kalina, Agneša Kalinová, Roman Kalistý, Peter Karvaš, Miroslav Kusý, Albert Marenčin, Štefan Marenčin, Štefan Moravčík, Zlata Solivajsová, Juraj Špitzer, Ctibor Štítnický, Dominik Tatarka, Ladislav Tazký, Julius Vanovič, Tomáš Winkler atd.

Všechny tyto otřesné skutečnosti nepostihují ovšem pouze úzkou obec spisovatelskou, nejsou pouze stavovským problémem, neboť otázky svobody a dosahu psaného slova se dotýkají veškerého obyvatelstva a řady jeho základních práv, zejména však práva na svobodný přístup k informacím a svobodný rozvoj osobnosti.

Vyhláška č. 120 /76 Sb. zveřejňující pakty OSN, ke kterým přistoupila ČSSR v r. 1975, právně upravuje otázky, kterých jsme si zatím všimli, takto: V Paktu o občanských a politických právech v preambuli ve formulaci o "svobodě od strachu", dále v části II, článku 2, par.3a, b , pokud jde o veřejnou difanace autorů a vyznavačů literatury, která právě neodpovídá vkusu momentálních administrátorů, v čl. 17 , par. 1.,kde je řeč o tom, že "Nikdo nesmí být vystaven svévolnému a protiprávnímu zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence a ani protiprávním útokům na svou čest a pověst".Dále v čl. 18, par. l, deklarujícím "právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství", čl. 19, par. 2, kde se deklaruje, že každý má právo na svobodu projevu, toto právo zahrnuje "svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby". A konečně v čl. 22, par. l: "Každý má právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim".

Mezinárodní Pakt o hospodářských , sociálních a kulturních právech ztvárňuje právní aspekt naší problematiky především v bodech:

Část III, čl. 6, par. l a 2, kde je řeč o "Právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme" a o "plné produktivní zaměstnanosti" jednotlivce v tomto směru. Čl. 13 tohoto Paktu v par. l hovoří o právu na vzdělání. Je samozřejmé, že se musí dotýkat i specifického vzdělání literárního a vzdělávání literaturou.

Čl. 15 stanoví:

l) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:

a) účastnit se kulturního života

b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití

c) mít prospěch z ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

2) Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, mají zahrnovat i ta opatření, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.

3) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost."

Jak je zřejmé z toho, co bylo uvedeno, řada základních práv našich spisovatelů a jejich čtenářů, tak jak vyplývají z naší ústavy a z přijatých mezinárodních paktů, není dodržováno nebo je porušováno do té míry, že je trvale znemožňován normální život v této oblasti se všemi důsledky, které z toho plynou. Náprava tohoto stavu je možná jedině plným uplatňováním zmíněných Paktů, které se vyhláškou č. 120/76 staly součástí našeho právního řádu. Teprve potom budou vytvořeny základní podmínky pro normální práci a rozvoj naší literatury tak, aby hrála znovu, veřejně , v plné míře tu úlohu, kterou mívala dosud vždy v rozhodujících chvílích naší historie.

V Praze, dne 30. června 1977

prof. Dr. Jiří Hájek, DrSc

mluvčí Charty 77

Zasláno: Federálnímu shromáždění ČSSR

Federální vládě ČSSR

ÚV Národní fronty ČSSR

Na vědomí: ČTK

Příloha

-------

Hana Bělohradská Milan Jungmann Jaroslav Opavský

Bohuslav Blažek Emil Juliš František Pavlíček

Egon Bondy Pavel Jiráček Karel Pecka

Jiří Brabec Petr Kabeš Tomáš Pěkný

Vratislav Brabenec Věra Kolábová Jiří Plaček

Josef Brukner Zdeněk Kalista Dalibor Plichta

Stanislav Budín Eva Kantůrková Zdeněk Pochop

Jindřich Černý Vašek Káňa Jindřich Procházka

Václav Černý Svatopluk Karásek Petr Pujman

Miroslav Červenka Vladimír Karflík Jaroslav Putík

Lumír Čivrný František Kautmann Zdeněk Rotrekl

Jiří Daníček Karel Kyncl Jaroslav Seifert

Jiří Dienstbier Mojmír Klánský Karol Sidon

Bohumil Doležeal Alexandr Kliment Jan Skácel

Ladislav Dvorský Ivan Klíma Jindřiška Smetanová

Stanislav Dvorský Helena Klímová Milan Smolík

Ladislav Dvořák Milan Knížák Karel Soukup

Vratislav Effenberger Pavel Kohout Andrej Stankovič

Karel Eichler Jiří Kolář Jiří Stránský

Miloš Fiala Jan Kopecký Věra Stiborová

Hermína Franková Petr Kopta Milan Suchomel

Bedřich Fučík Josef Kostohryz Oleg Sus

Vítězslav Gardavský Karel Kostroun Karel Šiktanc

Bohumila Grogerová Zdeněk Kožnín Vladimír Škutina

Jiří Gruša Oldřich Král Karel Štindl

Aleš Haman Karel Kraus Věra Šťovíčková

Jiří Hanzelka Jiří Kuběna Pavel Švanda

Jiřina Hauková Oldřich Kryštofek Josef Topol

Václav Havel Ivan Kubíček Jan Trefulka

Jiří Hajda Milan Kundera Milan Uhde

Zbyněk Hejda Pavel Landovský Zdeněk Urbánek

Zbyněk Hendrych Vladimír Lébl Miloš Vacík

Josef Hiršal Jiří Lederer Ludvík Vaculík

Vladimír Holan Zdeněk Lorenc Rostislav Valušek

Miroslav Holman Jan Lopatka Zdeněk Vašíček

Jindřich Chalupecký Sergej Machonin Jan Vladislav

Petr Chudožilov Emanuel Mendler Josef Vohryzek

Milan Jankovič Jan Mareš Vladimír Vokolek

Filip Jánský Jelena Mašínová František Vrba

Pavel Jánský František D. Merth Ivan Wernisch

Antonín Jelínek Petr Mikeš Pavel Zajíček

Ivan Jirous Oldřich Mikulášek Miroslav Zikmund

Věra Jirousová Antonín Mokrejš Vladimír Vondra

Ladislav Novák

Bohumil Nuska