Charta 77

Dokument č. 13

Nedávno zahájené trestní řízení populárního písničkáře Jaroslava Hutky a vlna protestů, kterou vyvolalo , známé události ve Kdyni (k nimž už Charta 77 zaujala stanovisko) a některé další události a jevy poslední doby vybízejí k úvaze o celkové situaci v oblasti současné české populární hudby a o hlubších společenských důsledcích této situace.

Jak známo, může umělec, působící v této oblasti, profesionálně vystupovat pouze prostřednictvím příslušných státních agentur.

Tento princip, a především způsob, kterým je prakticky uskutečňován, je základní příčinou stále se prohlubující krize v této společensky tak významné oblasti kultury. Veřejně v ní dnes vystupovat předpokládá totiž - dík tomuto principu - podrobit se složitému, tuhému a nesmyslně byrokratickému systému kontroly a řízení, který nejen umělce občansky ponižuje a z jejich práva na uměleckou činnost dělá zvláštní odměnu či dar, ale který celou sféru populární hudby po umělecké stránce prokazatelně dusí. Monopolními organizacemi je podporována především tvorba, která se přizpůsobuje požadavkům komerčnosti nebo , která se zaštiťuje povrchní a vesměs jen účelovou političností, a ovšem také tvorba těch umělců, kteří ovládají různé oficiální instituce a organizace. Tato protěžovaná tvorba je hrána a vydávána v rozsahu, který neodpovídá skutečnému zájmu či poptávce, což na jedné straně vyvolává nespokojenost těch posluchačů, kteří nejsou ochotni přizpůsobit se čemukoliv, co je jim nabízeno, a na druhé straně otupuje všeobecný vkus. Tvorba progresivnější, umělecky osobitá a odvážná, nezařaditelná do šablon, vytvořených nekvalifikovanou byrokracií a hlouběji působící na společenské vědomí a cítění, stejně jako tvorba těch umělců, kteří se brání nivelizujícím nárokům oficiálních institucí, se naopak setkává s nejrůznějšími překážkami a mnohdy je úplně potlačena.

Mnoho vynikajících umělců populární a jazzové hudby opustilo postupně republiku, tito umělci odmítli se dané situaci přizpůsobit, protože cítili, že jim znemožňuje umělecký vývoj. Jsou mezi nimi např. Krautgartner, Hammer, Vitouš, Mráz, Jakubovič, Konopásek, Mader, Arnet, Pilar, Hejniš , Kryl, Přenosilová, Šedivý, Pešta, Kozel, Khnut, Král, Bezloja, Berka, Kirken, Svoboda, Smetana, Netopil, Schwarz, Matoušek. (V této souvislosti by bylo možno vzpomenout i krátké emigrace umělce Karla Gotta a jeho orchestru).

Někteří z těchto umělců dosáhli po své emigraci už světových úspěchů a jejich odchod znamená nepochybně pro českou kulturu velkou ztrátu.

Základním nástrojem omezování umělců je trvalá hrozba částečného nebo úplného znemožnění veřejné činnosti. Tato hrozba má zhoubný vliv na všechny veřejně působící umělce, a tedy i na celou populární hudbu: ze strachu, který v nich vyvolává, podřizují umělci svůj autentický výraz své osobnosti snaze zavděčit se požadavkům a vkusu oficiálních činitelů. Pokud jde o úplné znemožnění veřejné činnosti, lze

poukázat na některé obecně známé případy: nejpopulárnější zpěvačka z konce lež 6O. Marta Kubišová má od r. 1969 znemožněnu jakoukoli činnost ve svém oboru a její jméno nesmí být ani v souvislosti s jejím dřívějším působením publikováno. Zpěvák Karel Černoch neměl veřejně vystupovat, dokud se rovněž veřejně nevzdal svých dřívějších občanských postojů. Po léta se nesmělo objevit jméno skladatele Jaromíra Vomáčky.

Úplný zákaz nebo znemožnění veřejného vystupování bývají v poslední době dokonce kombinovány s různými vykonstruovanými trestními obviněními. Na jaře 1976 bylo 19 hudebníků a zpěváků ze skupiny The Plastic People a DG 307 a z jejich okruhu vzato do vyšetřovací vazby. Většina z nich byla obviněna z výtržnictví a na podzim 1976 byli vedoucí skupin Ivan Jirous a Pavel Zajíček, spolu se saxofonistou Vratislavem Brabencem a zpěvákem Svatoplukem Karáskem pro tento trestní čin odsouzeni, ostatní jsou stále obviněni. Kriminální obvinění mělo v tomto případě zcela zřetelně zakrýt pravou příčinu jejich postihu, kterou byl odpor oficiálních míst k jejich tvorbě. Podobně tomu tak bylo v případě skupiny Sirotci. A stejně tomu tak je současně u Jaroslava Hutky, který je obviněn z nedovoleného podnikání, kterého se měl údajně dopouštět svými koncerty. Jde o obvinění i po stránce právní zcela pochybná, podle nichž byl Hutka - jakožto autorská osobnost bez kvalifikace výkonného umělce - na koncerty zván a za ně honorován, jasně vyplývá, že právní odpovědnost za jeho honorování nesou organizace, které ho zvaly. Tvrzení bezpečnostních orgánů, že Hutka není dostatečně výraznou autorskou osobností, je přitom ve zřejmém rozporu jak s hodnocením předních uměleckých kritiků, tak i s Hutkovou popularitou, kterou dostatečně dotvrzuje i fakt , že různým úřadům docházejí stovky protestů proti Hutkovu stíhání od jeho příznivců z celé republiky.

Velmi pestrá je paleta různých částečných zákazů, časově omezených nebo vztahujících se jen na určitou oblast. Kupříkladu: Jiří Suchý nesmí vystupovat v Čs. televizi. Petr Spálený měl na dva měsíce zakázánu veškerou činnost a dva roky nesměl vystupovat v televizi. František Ringo Čech měl zákaz koncertní činnosti na 6 měsíců. Ota Petřina se musel vzdát koncertní činnosti, protože si odmítl zkrátit vlasy. Jan Vyčítal nesmí veřejně uplatnit své texty. Bohdan Mikolášek byl několik let zakázán pro obsah jedné písně. Spirituál Kvintet byl zakázán na tři měsíce, protože nechal Mikoláška vystoupit na svém představení jako hosta. Skupina Bohemia byla zakázána měsíc kvůli oblečení svých členů na fotografii v hudebním časopise, skupina ETC 2 měsíce za nevhodné oblečení diváků (!!!). Pražské rockové skupiny, skupina Marsyas a někteří pražští písničkáři měli delší dobu zakázáno vystupovat v Západočeském kraji. S obdobnými zákazy lokálního rozsahu se setkala řada umělců po celé republice. Proti této svévoli agentur a různých centrálních i místních institucí není možná obrana, protože neexistuje odborová nebo jiná organizace, která by zájmy umělců hájila, a jejich práva nejsou chráněna ani zákoníkem práce,jako je tomu u ostatních pracujících, kterým přirozeně není možno zakázat na několik měsíců práci bez možnosti výdělku.

Zvláště těžce jsou postiženy skupiny nebo jednotlivci, v jejichž repertoáru jsou skladby s náboženskými motivy. Tito umělci už nesmějí vystupovat ani v katolických kostelech, a jejich činnost je intenzivně sledována bezpečnostními orgány. Náboženské motivy jsou potlačovány i u lidových písní a ve vysílání rozhlasu a televize se nesmějí objevovat vůbec, což jde tak daleko, že jsou v písních zakazována i jména svatých, a to i o vánočních svátcích.

Množství a druh požadavků kladených na veřejně působící umělce, stejně jako vysoké nároky na jejich schopnost rozumět různým zákulisním vztahům v příslušných institucích a počítat s nimi, způsobují ovšem že s mnoha mladými umělci se veřejnost nemůže seznámi vůbec, protože jsou vzhledem k povaze své tvorby nebo neochotně přijmout vnucená a často nemorální "pravidla hry" vlastně zakázáni dřív, než mohou vůbec veřejně vystupovat.

Nejrozmanitějšími zákazy a omezeními jsou stále více omezovány i různé festivaly a přehlídky, především ty, o které má zájem mladá generace. Např. celostátní festival Náměšť na Hané 1973, kde měli vystupovat špičkoví představitelé jazzu, rocku, folku a country, byl zakázán těsně před zahájením. Na celostátním country festivalu Jablonec 1974 byl zákaz přístupu publika na soutěžní koncerty. Roku 1976 byly zakázány celostátní festivaly v Krumlově a v Dobrušce. Letos bylo na Pražských jazzových dnech zakázáno vystoupit souborům Sachedria, UH-2, UH-3, Old Teenagers a Bílé světlo. 30.9. byla policejními orgány násilně zastavena činnost Jazz and rock melodického centra, poslední pražské scény tohoto zaměření. Znemožněno bylo pokračování tradičních festivalů, jako byly: Beatový festival, Beat salon, Folk a Country festival v Praze, Folkový festival v Uh. Brodě, Ústecký zpěvník atd. Zakázána byla i řada již vyrobených gramofonových desek, jako např. Ulrychova Odysea, Marta 1970, všechny desky M. Kubišové, Šafrán l977, a ovšem desky všech umělců, kteří odešli do zahraničí. Na úroveň populární hudby má ovšem negativní vliv i omezování hudební kritiky a publicisty. Byl zrušen týdeník Aktuality melodie, dále Pop music expres, Repertoár malé scény, trampské časopisy a zpěvníky. Zastaveno bylo vydávání slovníku populární hudby, ve skladech leží už dva roky kniha dr. Kotka o populární hudbě. V odborném tisku se nesmějí objevovat články Jiřího Černého, kritika, zabývajícího se soustavně populární hudbou, Černému je znemožněno i vystupovat v některých klubech s jejich pořadem. Existujícím časopisům je předpisováno , o kom smějí psát a o kom nikoli a jak mají o různých umělcích psát. Jsou známy případy, že byly časopisy nuceny psát štvavé články proti trestně stíhaným umělcům, k nimž jim dodávala materiály a podklady, obsahující četné falešné informace, přímo bezpečnosti. (např. článek "Magor" v Mladém světě). Jak je manipulován odborný tisk, názorně ilustruje např. to, že když se v anketě 19 hudebních kritiků, spolupracujících s časopisem Melodie, jediným současným časopisem pro populární hudbu, umístili na 1. místě zpěvák Vladimír Merta, na 2. místě Jaroslav Hutka a teprve na 3.místě zasloužilý umělec Karel Gott, nesměl být tento výsledek ankety publikován.

Nástrojem sešněrování, omezování a nivelizace populární hudby nejsou ovšem jen nejrozmanitější zákazy a jejich všudypřítomná hrozba, ale i způsob řízení toho, co již bylo povoleno. Aby mohl umělec profesionálně působit, musí především složit kvalifikační zkoušky. Je obecně známo, že tyto zkoušky jsou zaměřeny především na tzv. "politickou vyspělost", kterou se rozumí bezvýhradný souhlas (lhostejno zda skutečný či předstíraný) se vším, co politická moc ve státě dělá a co říká oficiální propaganda. Dále kvalifikační zkoušky zkoumají školometským způsobem teoretické hudební znalosti umělců, znalosti, které mnohdy nijak nesouvisejí s druhem a povahou jejich tvorby, dík čemuž úspěch u takové zkoušky vůbec nezaručuje uměleckou úroveň a neúspěch může naopak vést k vyloučení mnoha vynikajících umělců. V praktické části kvalifikační zkoušky není vůbec brána v úvahu skutečná umělecká působivost tvorby zkoušených s ohledem na druh publika, kterému je především určena, ani její skutečný kulturní smysl, rozhoduje tu pouze dojem z řemeslné zručnosti, přičemž mnohdy jde o dojem osob, které nemají k dané umělecké činnosti vůbec žádný vztah. Dík této praxi se řada dobrých umělců ke zkouškám vůbec nehlásí a mnozí vynikající zpěváci a hudebníci u nás neuspěli, jako např. Vladimír Merta (vítěz zmíněné ankety odborných kritiků), dvojice Vodňanský a Skoumal, dobře známá z mnohaletého vystupování v malých pražských divadlech, zpěvák Hutka atd.

V důsledku kvalifikačních zkoušek byl v roce 1975 drasticky snížen počet výkonných umělců: v čs. zemích ze 6000 na 3000.

Umělci, kteří projdou sítem kvalifikačních zkoušek,se pak stávají de facto poddanými monopolních agentur, které se k nim chovají skutečně jako feudální vladaři: rozhodují za ně ve všech praktických a do jisté míry i uměleckých otázkách, schvalují jednotlivé pořady a strhají jakoukoli odchylku od schválené podoby, rozhodují, kterých vystoupení či zájezdů se umělci zúčastní či nikoliv, přičemž je nutí vystupovat na tzv. politicky angažovaných akcích, zasahují do složení orchestrů a umělcům dokonce předpisují, jak mají být oblečeni, obuti a učesáni. Honoráře jim jsou propláceny s mnohaměsíčním a nezavisí vůbec na návštěvnosti či úspěchu, ale pouze na třídě, do které agentura umělce zařadila. Ředitelé agentur mají právo kdykoliv změnit či zrušit rozhodnutí kvalifikačních komisí - přitom je známo, že většina z nich nemá umělecké vzdělání. Rozhodnutí o tom, kdo smí být profesionálním umělcem, závisí na svévoli několika úředníků, neschopných většinou porozumět skutečnému smyslu různých uměleckých projevů. Agentury, ale i ostatní kulturní instituce (rozhlas, televize, gramofonové firmy, OSVU atd.(jsou přitom ovládány klany a jednotlivci, kryjícími se sice hyperaktivní politickou loajalitou, s l e d u j í cí m i

však ve skutečnosti především vlastní z i sk .Tito lidé využívají svých postavení a vzájemných kontaktů k maximálnímu sebeuplatnění, čímž korumpují celou tuto oblast kultury. Společenské důsledky tohoto jejich přístupu je nezajímají.

Podobným způsobem, jakým je sešněrována profesionální tvorba, jsou samozřejmě sešněrovány i možnosti tvorby amatérské, která byla v této sféře vždy jejich přirozeným zázemím. Ačkoliv ve světě oficiálních dokumentech a vyhlášeních je vždy znova zdůrazňováno, jakou váhu dává kulturní politika našeho státu všestranné podpoře lidové tvořivosti, ve skutečnosti jsou všechny prostředky v tomto směru investované stejně jako povolení k vystupování, vázány opět na podmínku, že se amatérští umělci přizpůsobí požadavkům funkcionářů , kteří o jejich možnostech rozhodují.

Je pochopitelné, že za těchto okolností je situace v naší populární hudbě neradostná, a že její úroveň nelze srovnávat s úrovní před několika lety, ani s úrovní v ostatních socialistických zemích. Touto situací netrpí ovšem pouze umělci, ale především publikum. A to tím spíš, že jeho možnosti jsou úředními zásahy omezovány i v mnoha dalších směrech, od absence světové nekomerční hudby ve sdělovacích prostředcích a na deskách, přes jednostranný výběr zahraničních umělců, zvaných do ČSSR ( v poslední době byly zakázané koncerty polských špičkových umělců, SBB (Reduta), Niamen (Lucerna), až po zrušení klubů, diskoték a zábav. Jak nedostatečně jsou uspokojovány zájmy publika o zahraniční nekomerční hudbu, tragicky dokládají takové případy, jako byla smrt člověka v předsálí pražské Lucerny přeplněném při koncertu maďarské skupiny Lokomotiv GT. Mladá generace je tímto komplexem nejrozmanitějších omezení systematicky připravována o celý jeden důležitý rozměr života, totiž o rozměr svobodné účasti na takové kultuře, která je skutečně blízká jejímu cítění a nárokům. Nedostatek takové kultury a z něho vyplývající potlačení celé jedné roviny kolektivních zažitků, tak důležitých pro mladé lidi, je skutečnou příčinou stále častějších konfliktů mezi mládeží a bezpečnostními orgány. Není nijak náhodné, že na začátku takových střetnutí, ať už mají krvavý průběh (jako v Českých Budějovicích nebo ve Kdyni nebo v Domažlicích (či nikoliv, nebývá nic jiného, než přeplněný sál, jako přirozený důsledek situace, kdy zájem mnohonásobně převyšuje nabídku. Sjíždí-li se mládež z celého kraje na jediný koncert nebo zábavu , anebo jsou-li mladí lidé ve velkém městě odkázáni na jedinou diskotéku, pak je zřejmé, že to může a musí vyvolat konfliktní situaci.

Zatím lze bohužel pozorovat, že státní orgány, místo aby se zamyslely nad skutečnými příčinami těchto jevů, reagují na ně jen dalším zesilováním policejních represí a policejních dohledů i tam, kde k nim není ani z hlediska bezpečnostního žádný důvod ( v poslední době se stává, že orgány SNB přeruší normálně probíhající koncert a perlustrují učinkující i publikum). Jakým dojmem takový způsob "práce s mládeží" na mládež působí, lze si snadno domyslet.

Právo na svobodný kulturní projev patří k základním lidským právům, která se náš stát zavázal dodržovat. Toto právo by tedy mělo být naplňováno i v oblasti populární hudby a to především v těch jejich žánrech, které jsou zároveň současnou byrokratickou kulturní politikou nejvíc potlačeny. Důsledné respektování tohoto práva by bylo také jedinou cestou k vyloučení konfliktních situací mezi mládeží a státní mocí a ke skutečnému posílení autority státu. Policejní obušek tuto autoritu posiluje jen zdánlivě.

Obracíme se jménem Charty 77 a v duchu jejího poslání na Federální shromáždění a vládu ČSSR s návrhem, aby se zabývaly situací v čs. populární hudbě z hlediska zájmů mladé generace a aby přijaly taková opatření, která by umožnila tuto situaci zlepšit. Tato opatření by měla vycházet ze zásady, že o tom , co je umění a jaké umění bude veřejně provozováno, nemůže rozhodovat byrokratický aparát, ale může to vyplývat jedině s živého tvůrčího styku umělců s jejich publikem.

Praha 20.11.1977 Dr. Jiří Hájek, DrSc Marta Kubišová

dr. Ladislav Hejdánek

mluvčí Charty 77